Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
A Life Divided - Passenger

A Life DividedPassenger

Jirka D.6.3.2011
Zdroj: promo mp3 (192 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Jde o snadno přijatelné a líbivé album, standardní a možná o kousek lepší v rámci žánru. Své posluchače si jistě najde, ovšem náročnější z vás budou postrádat výraznější kompoziční snahu a originálnější pojetí. Obojí lze odpustit, ale pak je rovněž nutné upustit od vysokých příček. Velmi mírný nadprůměr, víc ani omylem.

Někdy v polovině loňského roku ke mně doklopýtalo album Far vytvořené touto německou partou v roce 2006 a když se zamýšlím nad dosti velkou časovou prodlevou mezi jeho vydáním a mým poslechem, odpověď je celkem jasná – sám jsem v podobných vodách nijak zvlášť nepátral a nahrávka sama o sobě nemá ambice natolik vysoko, aby se dokázala šířit sama od sebe. Výsledkem bylo pár poslechů, konstatování průměrného stavu a produkce běžné rockové party, které lze přisvojit přídomky jako „electro“ nebo „pop“, a následné odložení ad acta. Co čert nechtěl, na počátku roku nového se ke mně dostala nahrávka další, tentokrát zbrusu nová, koncem ledna vydaná a začala se tiše ptát, co já jako na ni?!

 

Jak už jsem zmínil, A Life Divided jsou původem z Německa a dle skromných informací rozesetých po síti fungují někdy od roku 2003. Kromě dvou výše zmíněných alb mají na svědomí ještě jednu nahrávku oběma předcházející, Virtualized pojmenovanou a mnou nikdy neslyšenou. Hudebně se řadí mezi značnou řadu dnes populárních rockových uskupení, jejichž produkce je do značné míry podpořena elektronikou ať už více či méně zdařile. Dle všeho tato fúze doznává značného ohlasu u širokých vrstev publika a tak není divu, že podobných kapel lze vystopovat celkem hodně; ať už v samotném Německu (namátkou Evereve nebo poslední tvorba Lacrimas Profundere), či ve Finsku (Entwine, The Rasmus a další), ale samozřejmě i jinde. Návaznost na kolegy L.P. budiž navíc podpořena faktem, že kytarista Tony Berger a do nedávné doby i bubeník Korl Fuhrman se pyšnili účastí v obou kapelách.

 

Ona novinková deska vyšla na konci ledna, pojmenována byla Passenger a o její distribuci se stejně jako u Far stará německé vydavatelství AFM Records (Debauchery, Masterplan, Shakra aj.). Téměř pětiletá přestávka mezi jednotlivými deskami může znamenat mnohé, od problémů v kapele začínaje až po hysterickou manželku zpěváka konče. Důvod odmlky neznám (i když můžu spekulovat o vytížení muzikantů v jiných kapelách), ale i tak jsem k novince přistupoval s jistou dávkou zvědavosti a otázkou, kam se hudba za ty roky posunula. První pozitivní změnou je zkrácení nahrávky. Zdánlivě nevýznamná záležitost začíná nabývat na naléhavosti s pohledem na hrací čas předchozí desky – 72 minut podobné muziky je prostě hodně. Passenger je v tomto ohledu vstřícnější a posluchači dopřává celkem standardní porci 11 skladeb a tři čtvrtě hodinovou hrací dobu. Album se tak oproti předchozí rozplizlé nudě stává stravitelnější, čitelnější a uzavřenější v rámci svých vlastních možností.

 

Ovšem založit svou sympatii pouze na délce nahrávky by asi bylo trochu mimo mísu a tak detailnější sonda do hlubin desky je nezbytná. No hlubin, s každým dalším poslechem se mi potvrzuje, že tato hudba nijak do hloubky nejde a čekat od ní něco podobného s sebou přináší následné zklamání. Úvodní „Heart on fire“ celkem výstižně dokladuje následné skladby – silná elektronická aura, upravený hlas zpěváka Jürgena Planggera (s jistou dávkou fantasie napodobující Ch. Benningtona), jaksi suše a sterilně znějící bicí (snad nejhůře stravitelné v šesté „Doesn´t count“) a především dosti nevýrazné kytary – stále nemůžu pochopit, k čemu jsou v kapele potřeba dvě. Kompozičně se jedná o jednoduché, pomalejší a mnohdy až nudně táhlé skladby s výraznějším refrénem, který navozuje s větší či menší úspěšností jakousi hitovou náladu, a tak paradoxně asi nejdynamičtější a aspoň trochu živou skladbou je cover „Sounds like a melody“ od Alphaville. Zbytek materiálu osciluje mezi rádoby tvrdým rockovým pojetím a silnou elektronikou, takže pokud budete mít v druhé polovině čtvrté písně „Words“ pocit, že jste se ocitli na diskotéce nevalné pověsti … stále posloucháte A Life Divided. Snad proto si asi nejvíc užívám závěrečnou píseň výstižně nazvanou „The end“, která představuje lehce recesivní retro přístup ne nepodobný některým skladbám na poslední nahrávce Pain Of Salvation. Alespoň nějaký záchytný bod. Co se týče textů, do těch jsem se ani nepouštěl; nezbývalo sil a poznámka v promo materiálu, že jsou o hlavních rysech existence – love, suffering and death – mě dokonale odradila.

 

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že novinka Passenger nikterak nevyniká a dle mého soudu tomu tak skutečně je. Přesto se jí dost pravděpodobně bude dařit, protože na první poslech působí značně přijatelným, optimistickým a líbivým dojmem. Je to asi stejné jako s krásnými tvářičkami některých dívenek, za kterými se skrývá už jenom zcela prázdná hlavička. O úspěchu kapely svědčí i její letošní vystupování po boku Apocalypticy a zvolení Passenger coby alba týdne v německém rádiu Rock Antenne. V tom bych asi viděl jádro problému – je to album na týden, další týden totiž přijde další a hned potom zase další. Pak se těch týdnů dá dohromady víc a Passenger zní už jen někde z dálky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky