Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to kapela, kterou poslouchám od jejích počátků (2010) a jestli svou předchozí deskou šlápla do prázdna, nevadilo mi to. První dvě alba jsou výborná a obě si sem tam pouštím. V autě, doma, v práci .. hodí se kamkoliv, jejich potemnělý zvuk a výborně napsané songy lze vstřebávat v každou denní i roční dobu a jako alternativa k Paradise Lost, obnoveným Alice In Chains nebo mrtvým Type O Negative fungují skvěle. První dvě alba znamenají roky 2011 a 2013, a co se dělo potom, nevím. Na třetí desku se čekalo dlouhých šest let a výsledek byl zklamání až hrůza. Neslyšel jsem ji od tehdejšího svého psaní a jestli mi právě zní z beden, je to čistě kvůli porovnání s tou současnou. Paradise Lost jako vyšití...

V pořadí čtvrtá deska dostala jméno Infernum in Terra a na první pohled zaujme graficky odlišně zpracovaným obalem. Namísto další variace na koňskou mršinu od Sama Shearona představuje titulní grafika takový pěkný historizující obrázek, který vypadá efektně sám o sobě a dvojnásob efektně, když si k tomu přidáte provedení dvouvinylového kompletu. Nejde o nic originálního, ostatně jaksi automaticky mě naskočila deska Faith Divided Us, Death United Us právě od Paradise Lost, nicméně nechci vypadat jako úplný morous, co na všem hledá mouchy, a s klidem body za balení přidělím. Novinkou je i latinský název alba, který snad není potřeba překládat a který dle Sala Abruscata odráží stav dnešního světa. Budiž.

A když už jsme u toho Sala, dovolím si ještě volně odcitovat jeho komentář k této desce, která prý pro něj představuje nový začátek, novou kapitolu, která sice zachovává atmosféru minulých alb, ale s novým, otevřeným přístupem. Což je pro mě vždycky varování, že se autor / kapela nachází ve slepé uličce tvůrčí nemohoucnosti. Pro úplnost ještě dodám, že s novou deskou přichází komplet nová rytmická sekce, a to v podobě basáka Oddieho McLaughlina a bubeníka Chrise Hamiltona, kterého můžete znát třeba z (nu)metalové kapely Downset.

Mimochodem tu desku When The World Becomes Undone jsem u sedmé skladby vypnul, to se fakt nedá.

Aktuální album je o pár minut kratší než to minulé, ale pořád na dnešní časy docela dlouhé (přes 54 minuty). V plné míře rovněž přebírá dříve používané šablony a nepřináší absolutně nic nového - žádnou novou kapitolu, žádný nový list, řekl ani závan čehokoliv nového. Od úvodního intra je to rozpoznatelná deska kapely a je z ní cítit maximální snaha strefit se do očekávatelného modelu pochmurných skladeb se silně melodickou nosnou linkou v refrénu. Oproti svému předchůdci je Infernum in Terra snad jen ostřejší ve zvuku kytar, ale to je tak vše. Dobrou zprávou může být, že první skladba Believe in Something (You Are Lost) je docela fajn, pak ale dobré zprávy zásadně docházejí. Hned následná věc Cast Out from the Sky je neuvěřitelný kopec nudy s nanicovatými klávesami v závěru a další pokračování desky mnoho zlepšení nepřináší. Řekl bych že skoro žádné.

Samozřejmě nelze neslyšet, že některé momenty se povedly a že některé refrény zní moc pěkně a harmonicky. Bohužel ale nelze přeslechnout ani to, že většina desky je totální zmar a některé skladby (za všechny Lucifer’s Sun) jsou k nepřežití. Z dřívějších A Pale Horse Named Death zbyla jen slupka, podle níž identifikujete, co právě hraje a pokud nepůjdete dovnitř, možná vám to bude i stačit. Jako kulisa k řízení je to vlastně docela dobré. Jakmile ale zaostříte sluch, začnete trochu víc vnímat, co se na desce odehrává, padnou na vás chmury. Deska nemá jiskru, zásadně jí chybí hitový potenciál a celá se jaksi vleče a pajdá na obě nohy. Instrumentačně je slabá, o hudebně zajímavý moment nezakopnete a celé to vlastně vypadá jako Abruscatova osobní zpověď, u níž na pozadí někdo hraje scénickou hudbu. Nerad bych se někoho dotknul, ale novinka je slabá. Opravdu hodně slabá.