Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
A Storm Of Light - Anthroscene

A Storm Of LightAnthroscene

Victimer29.10.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: A Storm Of Light o poznání živější a posluchačsky vstřícnější, než v případě předchozí desky. Stará láska nerezaví, i když k tomu bylo blízko.

Skupina samorostů srocených kolem Joshe Grahama sice bude vždycky spadat mezi následovníky velkého odkazu Neurosis. Jejich devízou je ale vlastní a snadno identifikovatelný styl, který má v dílně velkých mistrů pouze svoje základy. Což je v záplavě dalších mužů na stejné palubě velmi záslužné, neboť právě pro takové jsou připraveny záchranné čluny a plavací vesty. Tedy, až bude nejhůř. Nejhůř ale zatím není a tahle kapela to moc dobře ví. A Storm Of Light mají v zásobě už pět alb, z nichž mi jen jedno nesedlo a mám k němu pár slov níže. Letos se jede dál. Anthroscene právě v těchto dnech vyslalo do světa své první signály a snaží se ukázat, že tam, kde bouří světlo, je pořád vidět místo, odkud si lze lecos vzít a cesta k němu není složitá. Nejdřív ale slíbený návrat do minulosti.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/a%20strom%20of%20light%202018%202.jpg


"Nations to Flames" bylo albem, které nabouralo podstatu A Storm Of Light. Možná až příliš rychle a nekontrolovaně vyslalo kapelu vstříc novým horizontům a poztrácelo při tom dost ze svých zásad. Jako by kapela najednou znejistěla a když už se rozhodla absorbovat nové prvky a trochu pozměnit styl vyjadřování, tak to sebou přineslo akorát dojem uspěchání a zlé zahrávání s vlastní identitou. "Nations to Flames" není úplně blbá deska, ale blbě vyjádřená. Místy až moc opisuje od ostatních, což se k A Storm Of Light vážně nehodí. Postrádá schopnost podniknout s posluchačem detailnější průzkum, neboť tohle nemá v povaze. Je povrchnější, než bývalo zvykem. Jako v případě "As the Valley of Death Becomes Us, Our Silver Memories Fade", které zdobilo maximálně podrobné sdělení, kdy bylo možné hltat každý nový tón a suše věřit suché pravdě. Suché, úderné a konstruktivní. "Nations to Flames se dalo jinou cestou"...


A novinka? Ta je v tomto směru ponaučením. Právě ona je tím pojítkem mezi klasikou a modernou, do sucha vytřeným podlažím a futuristickým kanclem s třpytkami na kobercích. Ve srovnání s předchůdcem je Anthroscene barevnější, živější, ve stálém otevření k novým prvkům, ale se schopností chovat se zas víc podomácku a přirozeně. Kdyby bylo na mě, klidně bych Nations to Flames v přehledu diskografie vynechal a hned se hrnul k Anthroscene, protože právě ona představuje onen chybějící článek, můstek pro lepší schůdnost a orientaci. Minulá změna byla trochu jako pěst na oko. Symbióza surovosti kamenných soukolí s rockovým feelingem a ozvěnami moderních technologií sama o sobě surová není, ale poměrně snadno vstřebatelná. Tahle deska je o dokonalejším spojení, o starých dobrých i nových dobrých A Storm Of Light. A o dobré volbě si tohle spojení konečně užít.


Anthroscene rozplétá zajímavý příběh. Odkrývá škvýry a výřezky ve skladbách, kde se zdá, že je vše jasně dané a nemůže se nic stát, natož překvapit. Atmosféra alba ale postupně nabývá na rozměrech a zarývá se hlouběji do paměti. Když odhlédneme od tradičně apokalyptického prostředí, neb náš svět se hroutí a vše je v nepořádku, tak bych se rád dotýkal hlavně hudebního tématu. Z celkového pohledu A Storm Of Light nikdy neustrnuli, jen sešli z cesty. A Anthroscene je ta deska, která je na tu cestu vrací. Ze začátku tomu příliš nenapovídá, ale pocitově se vyvíjí a nakonec prozradí, že její charakter je zdravý. A to je ta nejdůležitější informace. Zmíněná hlazená surovost nepřetéká jinam a byť je dál, než v začátcích kapely (pochopitelně), je pořád stejně tam, kde má být. Doma. Tam, kde za okny hoří svět, naše budoucnost a ostře rockerská teorie o zániku lidstva. Post metalové schody A Storm Of Light jsou znovu bez problémů schůdné a den za dnem méně kloužou.

 


Dny nás všech jsou pomyslně sečteny, ne ovšem dny téhle kapely. Ta nepovstala přímo z popela, neboť její duše nezhořela, ale stojí vzpřímená a má v očích tu starou jiskru. Starou a taky trochu (dost) té nové, samozřejmě. Ve finále jsem tedy spokojený. Dostal jsem zpět svou oblíbenou hračku, se kterou se dobře dusí naděje a škrtí chvíle bezstarostného mrhání časem. Navíc je zpět její ohebnost, která zmizela kdo ví kam a pět let jsem ji postrádal. Že je zase zabalená v krabičce, které chybí trochu vkusu, na to už jsem si zvykl. Jistě, z fotografie lze vystopovat dané poselství a vzájemně se přitahující protiklady, ale tohle prostě koušu jen těžce. Ach jo... doporučit ale Anthroscene jednoduše musím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky