Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Předpokládám, že nemá cenu představovat jednu z nejzásadnějších blackových ikon, která brázdí scénu bezmála tři desítky let. Zároveň mi rozum nebere, jak je možné, že takto důležitou a nezemskou entitu zatím nezbožštili a neklaní se jí v chrámech. Třeba příště… Abigor se svojí dokonale vyváženou diskografií a takřka neustálou prací stále stojí ve stínu slavnějších, avšak často dost přeceňovaných kapel a tuším, že se tento fakt nezmění ani s poslední řadovkou Totschläger (A Saintslayer's Songbook). V mém vnitřním vesmíru je všechno každopádně jinak. Hehe!

Vedle ústřední dvojice P.K. a T.T. se vystřídalo nejedno známé jméno jako např. Rune (Amestigon), Thurisaz (ex-Amestigon), Moritz Neuner (Dornenreich) nebo Silenius (Summoning, Amestigon). S posledně jmenovaným se to má samozřejmě krapet složitěji. Regulérním členem Abigor sice dávno není, ale v roli hostujícího zpěváka se objevuje docela často. Na Totschläger se ujal pěvecké role s grácií a veškerou bohatostí svého hlasového rejstříku. Jeho hrátky s hlasivkami je radost poslouchat.

Netvrdím, že mě každá deska Abigor baví. Rozhodně ně. Více mi imponuje jejich teatrální avantgarda a experimenty nebo symfonická atmosféričnost, než syrové barbarství, ke kterému se ovšem často a rádi obrací, jako se děje např. na Höllenzwang (Chronicles of Perdition). Dá se říct a nebudu daleko od pravdy, když o Totschläger řeknu, že svým způsobem spojuje extrémní tlak Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man) se starými časy reprezentovanými Opus IV. Myšleno obrazně. Abigor nepatří k těm, co se rádi opakují a parazitují na zašlé slávě. Jedná se zejména o progresivní bandu, která sice ráda oprašuje starodávné mašinky, symfonii pidliká na staré klávesy a je věrna svému odkazu, avšak tohle stále posouvá a rozvíjí.

Stejně jako hudba a nástroje v Abigor paralelně fungují staré časy s budoucností i po zvukové stránce. Je příjemné si všimnout stylově čisté špinavosti. Ač se jedná o oxymóron, plně vystihuje to, co se na deskách Abigor a na Totschläger nevyjímaje, děje. Zvuk nahrávky je rozměrný, ale jde i přímo na dřeň. Ostatně, v tomhle se nic nemění. Prostě Abigor styl. Čistě protináboženskou kritiku, kde syn brojí proti otci, láme zažité řetězy, pojali opět po svém. Řeší se zde satanský vzdor, Prometheova touha po vědění a odmítnutí vyšší moci, ale zpracování tématu je ryze filozofické.

Stejně volnomyšlenkářské jsou i skladby samotné. Album po pseudoklasickém úvodu otevře útočná Gomorrha Rising - Nightside Rebellion, která dá vzpomenout na „emperorovské“ počátky Abigoru. Podobný naturel s císařskými v sobě Abigor nezapřou, ale už dávno platí právě Abigor za hybatele atmosférického stylu. A to nejen proto, že se Emperor rozpadli a pouze jezdí po festivalech vydělávat na živobytí. Hned s další Silent Towers, Screaming Tombs Abigor ukazují, že jednostranné nové album rozhodně nebude. Rytmika razantně ztěžkne, přidává se na houpavých riffech, které se přelévají do sypanic. K motivu z úvodu se kapela vrací hned v Orkblut (Sieg oder Tod), kde Silenius podává vynikající výkon. K surové naléhavosti se album obrací v The Saint of Murder. Ta se v polovině láme až někam, kde vládli Arcturus, aby za pomocí až powermetalových postupů vyčarovali pestrou koláž svébytného umění. V podobných vodách proplouvá ďábelská La Plus Longue Nuit Du Diable - Guiding the Nameless. Dvojice Tartaros Tides a Flood of Wrath lze v klidu označit jako vrchol alba. Náhlé ztichnutí a nadechnutí před závěrem prvně jmenované láme vaz. Flood of Wrath ve zničující vichřici bortí všechny předsudky a staví do latě všechny pochybovače. Abigor jsou na vrcholu a náramně si svých předností užívají. Skladba není tolik proměnlivá, jako většina nahrávky, o to víc je osvobozující její zdánlivá přímočarost.

V podobném duchu pokračuje zběsilá a rovněž jedna z nejzdařilejších kompozic alba Terrorkommando Eligos. V ní Abigor zhmotnili všechnu svoji zápornou náladu a vetkali ji do prostředí experimentů a divoké avantgardy. Závěr skladby, ve kterém se do sypaček opět vloudilo powermetalové sólo a šílené samply spolu s ohavnými skřeky, doslova mlsám.

Ani takové pitvání albu na síle a podmanivosti neubírá. Asi by bylo divné, označit Totschläger (A Saintslayer's Songbook) jako nejsilnější nahrávku od Abigor. Těch nejsilnějších už mají na kontě několik. Nicméně Totschläger (A Saintslayer's Songbook) se svojí vyspělostí a divokostí v klidu mezi ty nejsilnější patří. Ani věk oheň v žilách rakouské veličiny neuhasil. Abigor navždy!