Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abstract Void - Wishdream

Abstract VoidWishdream

Victimer5.11.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Atmosféricky vystínovaný post-black a jeho syntetický pohyb na té správné straně kýče.

Tohle bylo před třemi lety setkání, které si moc dobře pamatuji. Tak hodně povedený a přesto na hraně se pohybující materiál mě zkrátka upoutal. Řeč je o albu Back to Reality bezejmenného projektu Abstract Void, se kterým jsem navázal poměr formou krátkého článku do našich Nedělních poslechů. A když před pár týdny vyšlo nové album, bylo jedním z prvních, které jsem si chtěl opatřit a užít si další várku synteticky plastikové zlotřilosti. Odehrávající se přesně v těch místech, kde si podává ruku zbytek blacku orámovaný universální atmosféričností a tanečně laděná záliba v elektro osmdesátkách. Je tam všechna ta kýčovitá snaha urvat poslední kousek líbivosti a přitom to nezní jako krámek na vyčpělost. Naopak, Abstract Void nabízí ve vší lacinosti podmanivý zážitek, který složil někdo schopný a ne buzík, který si potřebuje honit ego a házet přitom svůj Yamaha nástroj někam do lesa, nejlépe rovnou poblíž včelího úlu. Ano, Abstract Void jsou pop black, ale bezva a s grácií.

 


Klávesové osmdesátky do své tvorby vydatně buší například v redakci oblíbení Voyager, stačí si pustit jejich poslední album. To je docela pádný důkaz, jak propašovat milé novoromantik motivy do moderně djentující progrese a činit tak naprosto přirozeně. No a když zapátrám víc v paměti, zmíním ještě třeba Finy ...And Oceans z časů, kdy si na albech A.M.G.O.D. a Cypher naplno užívali svého kybernetického období. Ono by se asi dalo najít těch přirovnání, kde takto atmosférická elektronika koloruje zemité podhoubí a čerň ducha lesní sychravosti, mnohem více, ale my už toho pro tuto chvíli necháme.


U Abstract Void jsme o mnoho víc namočení v popíkové omáčce, přesto nás tento projekt stále nahání. Je vážně pěkně rozběhnutý, nic ho nebrzdí, natož aby zastavoval. Kvapík, který tam kde pohladí, umí i lehce kopnout do zadnice. To abychom jen nezívali doma nudou a šli se taky trochu provětrat ven. Nadýchat se sladce studeného vzduchu, jako když tady u nás na severu fouká jihozápad a všude voní vanilka z haly firmy Opavia. Tak třeba i k tomu tento metalově taneční parket vybízí. Ten balanc na hraně kýče je ale opravdu hodně hraniční. Jako když black metal nehrají Fenriz a Dead, ale Bzuk a Ťuk. Vítězí ale způsob provedení a evidentní schopnost tu hranu regulovat a řídit.


Abstract Void nic nemění, pokračují svou třetí nahrávkou tam, kde skončila ta předchozí. Znovu aktivují načernalý shoegaze mlýnek na emoce a špikují ho elektronikou. Co skladba, to svižně se vrtící, vlezlá a maximální chytlavost na první dobrou. Wishdream = jen a pouze melodická a atmosférická záležitost + další obal jako vystřižený z nějaké gamesky. Žádná ponurost a vyvolávání zlých duchů z hlubin lesa. Pouze rychlý pohyb podél něj a stejně to bude nejspíš hologram.


Nad tuhle hudbu se lze jen pozvnést a pak ji milovat, nebo ji zavrhnout jako ten největší přešlap. V Abstract Void je tolik sladkosti a vystínované kybernetik lásky, že se za aktuální podzimní krátkodennosti stačí nechat vtáhnout a moc u toho nepřemýšlet. Je to jalové, ale krásné. A přesvědčivé. Já se do té pasti jménem Abstract Void chytnul už dávno a novinka Wishdream to jenom potvrzuje. Je to hodně nakažlivé.

 


Říkejte tomu jak chcete, pro mě za mě třeba Enya metal, ale po všech pochybnostech před, i během poslechů je to vážně povedená věc. Identita neznámá, ale pořád mě to pocitově táhne směrem k protinožcům, někam ke Germ a Grey Waters. A když k tomu přidám pana vokalistu z Voyager, tedy myslím z těch jejich klipů... no... jako by si to všechno najednou bylo až moc blízko. Pokud tyhle jména znáte, s Abstract Void vedle nešlápnete. Asi se jen jako já budete podivovat, jak to všechno může fungovat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky