Recenze: Adaestuo - Krew Za Krew

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

AdaestuoKrew Za Krew

Victimer20.12.2018

Zdroj: mp3 (320 kbps) / promo od labelu

Posloucháno na: notebook / minivěž / phone

VERDIKT: Rituál trvá. Dostál svému jménu a pokračuje v širším spektru praktikování magie zla na nebohém posluchači. Ten musí skousnout ledacos, ale je po zásluze odměněn. Krew za krew.

Pokud jsem v dva roky staré recenzi na EP Tacent Semitae zadoufal v regulérní album, netrvalo zas tak dlouho, abych se dočkal. Krátký a jedovatý úšklebek z odvrácených stran bytí byl nahrazen padesáti minutami prohloubení a zlomocného vyšilování hudební kombinace black metal - ambient - rituál.

Adaestuo, to je dominance podzemních, hrdelně vyšinutých sezení, ke zrůdným praktikám vybízející atmosféra, kterou pohání všechny styly k nahrávce uvedené a je úplně jedno, se kterým z nich se zrovna setkáváte. Všechna setkání jsou hnusná. Nesvatá trojice nadále proměňuje temnotu svého ambientu až někam na hranici s noise bzučivým odpadem mysli a stroje, aby poměrně zručně držela hlavu svého black metalu v jeskynním otvoru přímo stvořeném k rituálům a dalším obskurním skutkům. Mrzká je úroveň jejich konání, což znovu neznamená sníženou kvalitu materiálu, nýbrž jeho povahu a zvrácený charakter. Dost ale tlachání na téma, které již bylo odvyprávěno minule.

Otázkou je, jak se kapele podařilo popasovat s téměř hodinovou porcí kompozičně složitějšího soužení. Co si budem povídat, nabídnout potenciál ohraničený rozměry EPka, je určitě snadnější úkol, jako prodat své umění za víc jak dvojnásobek hrací doby. Velká deska je skladatelsky rozmáchlejší. Pokud EP bzučelo a ukázkově kombinovalo ambient, neoklasické koma a black, zde se zachází dál a zkouší se vyvolat nová propojení, byť v očekávaném módu zlo - tma - vyšinutí. Celková atmosféra je hlubší, nemocnější a méně sourodá. Jako by ty mantinely znamenající tmu byly překročeny, anebo aspoň posunuty ze svých základů. K poslechu Adaestuo je třeba přistupovat obezřetně, dnes ještě opatrněji, než tomu bylo u předchůdce. Není to typická blackmetalová kapela, černě kovová zkaženost je jen jedním z aspektů jejich podzemní tvorby. Je tedy vhodné nastavit smysly na úroveň "možné komplikace ve zvráceném prostředí" a vnímat kapelu z rituálně mystického pohledu servírovaného prostřednictvím extrémní hudby. Je to obřad. Těžký a paniku v hlavě probouzející dotek hlubinné nespoutanosti.

Do alba se noří podstatně obtížněji, než do EP. Mou pozornost napřed srážela překombinovanost, kdy mi deska zněla až příliš obšírně a když chcípala v blackových osidlech, zdála se mi tuctová a nicneříkající, tedy chcípala doopravdy. Ovšem chyba lávky. Jakmile si sedne voda pryštící ze stěn a do mé tváře, oči a uši najednou zpozorní a objevují víc a víc pikantních zákoutí. Ono je poměrně dost svízelné dostat se přes x minut hlučící stoky myšlenkového odpadu a v něm samém posléze najít průchod zvukové deviaci nad maximum běžné snesitelnosti. Je v tom hloubka, je v tom krystalická vášeň pochovat vše milé za podpory velkého zatížení ve všech aspektech. Hodnověrnost nabývá na tvaru, který je neustále měněn a my si zvykáme. Jakmile je tělo nastaveno na tento druh příběhu, začne si zvykat a rozeznávat jednotlivé ruchy, které zní na novince přímo monstrózně. Adaestuo dali dohromady pozoruhodné vymývání naděje, ale dali dohromady i skutečně pozoruhodnou desku?

Rozhodně ano. Kapela je dnes mnohem odvážnější a odvázanější. Nevyhne se sice místům, kdy i přes svou dobře míněnou rozmáchlost občas zabředne do jistého druhu kompoziční kostrbatosti, ale tohle je nakonec jen malá vada na kráse. A možná (dost pravděpodobně) i tento proces má na desce své vlastní místo. Vedle odvahy, kam se posunout, je největším plusem nahrávky momentální rozpoložení Hekte Zaren. To je vážně síla! Tahle šamanská operní zrádkyně, která sběhla o patro níž, aby své umělecké fluidum velkých sálů proměnila v ošklivou psychickou nemoc v pokročilém stádiu a prázdnotu studených sklepů, je naprosto jedinečná. Klobouček. Máte vážně narušené představy a po kapsách zmuchlané váčky s chemií? Jste plni disharmonicky podzemní vášně pro chorál nočních můr? Navštivte oddělení pro rozvoj těchto neduhů v necitlivě tvarovanou povahovou vlastnost. Na dveřích je napsáno Krew za krew.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?