Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Adrenaline Mob - Omertá

Adrenaline MobOmertá

Michal Z24.5.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Adrenaline Mob, na své prvotině jasně odhalují své cíle. Chtějí se bavit, hrát pro potěchu, tanec a zpěv. Intelektuální zákoutí a stylotvorné náměty jsou věci, o které Omertá nezakopává ani v nejmenším. Album šlape, má energii, ale pro mě osobně je bez přidané hodnoty, díky které bych si alba vážil více.

Prach zvířený odchodem Portnoye z Dream Theater už klidně dosedl zpět na své pozice a je třeba se dívat kupředu. Portnoy se krátce mihnul u Avenged Sevenfold, aby následně sestavil vlastní kapelu Adrenaline Mob. Věrným druhem u mikrofonu se mu stal velký hlas Russell Allen (Symphony X). Přechodně se v sestavě mihli kytarista Rich Ward a basista a Paul DiLeo (oba Fozzy), aby sestavu v roce 2012 doplnil kytarista Mike Orlando a basák John Moyer (Disturbed). Velké debutní placce „Omertá“, předcházelo v roce 2011 eponymní EP, ale není třeba jej shánět. Z pěti skladeb se čtyři objevují na recenzovaném debutovém disku. Jediná položka, která odůvodňuje touhu po EP, je cover skladby "Mob Rules" od Black Sabbath z Diovy éry.

 

A kde že se zasloužilí pánové stylově s Omertá pohybují? Prog škatule nechte zasunuté hluboko v šatníku. Tady se řine přímočarý moderní rock / metal s mnoha vlivy. Pro někoho dle zúčastněných jmen málo, pro hudebníky pravděpodobně očistec. Při poslechu naskakují jména jako Disturbed, Nickelback, Static X, Godsmack. Ze starších pak mohu jmenovat i Mötley Crüe (album Mötley Crüe), či Skid Row (album Subhuman Race), letité soubory v počátku koketování s moderním soundem a rodící se trendovou vlnou za oceánem.

 

„Adrenaline Mob – Indifferent“

 

Omertá se prezentuje moderním zvukem šlechtěným současnou dostupnou nahrávací technikou, takže pokud vám vyhovují nařvané a nasvalené počiny třeba takových Nickelback, budete se pod pevnou zdí cítit v bezpečném stínu. Album má koule, to bez debaty. Cením si odvahy hlavních tvůrců pustit se do něčeho, co není srovnatelné s jejich původní domovinou a začít zcela jinde. Portnoy hraje především pro celek. Stejně tak mě baví sledovat Allena, jenž v tklivějších, pomalejších skladbách odhaluje své známé kvality. V energičtějších kusech vystrkuje svůj drsnější silácký vokál neohroženě do popředí. Orlando zcela jistě dokonale zná díla Vaie, Wyldea i Morela, či sekerníky z vrstevnické generace. Snaží se držet zaběhaného a příliš neuchvacuje. Možná v občasných kytarových výletnických exhibicích, těch jest však poskrovnu. V součtu mi vychází snaha o pohodovou muziku, bez tendencí o jakýkoliv prog náznak, pečlivě připravená kolektivní přímočará jízda k cíli.

 

Dobře se mi na albu poslouchá cover "Come Undone" od Duran Duran, který se z celku vymyká. Ten jest pojat vcelku výpravně a jde o skoro duet Allena s hostující Elizabeth Hale (Halestorm). Jakmile Liz obnaží své emočně nabité rejstříky, jsem v melodickém nebi. Trocha Lucassena či Sammeta v rozumné míře nikdy neuškodí, protože v druhé polovině alba se začíná celkově hrát trochu na jinou notu. Moderní metal není hlavním spasitelem, ale do otěží se zapřahá klasicky zemitý, americky střižený, melodický hard-heavy rock, kde nacházím spíše emoční Saharu a hraní pro hraní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky