Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Cesta k jádru bývá složitá a i tady se ukazuje, že snadná cesta k cíli nevede. Srovnání těchto dvou kapel v něčem souzní, ale pod jiným úhlem vrhá naprosto odlišné projekce. I když je kapela uváděna jako finská, v jejích řadách se objevují dva Američané a jeden Francouz, takže je to spíš mezinárodní seskupení jdoucí za společným cílem. A ten má jasné a přesné kontury. Díky tomu se kapela i přesto, že valí od roku 2018, může pochlubit teď už čtyřmi řadovými alby.

Letošní album se jmenuje Kharismata a v latince nám dává smysl. Jeho půvab je specifický, ale nejde ignorovat. Jistě se najde skupina lidí, kteří ho stroze odmítnou coby kopírku zmíněných BAN. V období skromně narůstajících poslechů jsem měl skoro stejné pocity, ale větřil a doufal jsem víc, proto jsem se do alba znovu a znovu vrhal. Nakonec  podobný styl se mi líbí a často propadám jeho fascinující atmosféře. Kharismata nakonec uvolnila část svého kouzla a předvedla sice povědomé, ale životaschopné umění, které není pro každého. Co je nutné přijmout jako styčný ukazatel, je to, že se skladby nedají odbýt několika levnými minutami, ale nárokují si pěkný příděl vašeho času. Jen dvakrát ze šesti případů se dostaneme pod deset minut a je nutné myslet na to, že ani na chvíli neopustíme psychopatické kolbiště.

Kompozice si dávají na čas, vyvíjí se pomalu a nerady odkrývají svůj půvab. Jednoduše potřebují vyzrát a dotvarovat se, ale myslím si, že si o sobě myslí víc, než co jsou. Atmosféru se povedlo vytvořit opravdu silnou, avšak brzy si na ni člověk zvykne a pak mu něco chybí. Je to tak, jen atmosféra nestačí. Stálým příznakem a zároveň slabým článkem posledního díla Ævangelist je samozřejmost opakujících se sekvencí, jejich dominance a nechuť k jakémukoliv průlomu. V pološeru odhaleného inferna se potácí záhrobní melodie, které působí démonicky, ale jen určitý čas. Když posluchač zjistí, že je to vlastně vše, co ho čeká, ke zklamání není daleko. V tu chvíli je nejlepší přepnout na další kapitolu a zkusit to tam. Album se navíc potýká se špatným zvukem, který třeba úmyslně halí drobné nuance, ale v konečném důsledku s sebou nese únavu. Opravdu, dát album na jeden zátah je heroický výkon. Kdo se dožije závěrečného monumentu o délce 18 minut a zdolá jej, tomu patří moje úcta a obdiv.    

Není hanba použít berličky, které album velmi zřídka nabízí. Jednou to může být příjemně známý kvapíkový rytmus, potom třeba pasáž jako spadená z ponku francouzských mágů. Vše, co může probrat týraného zkoumatele, se počítá. Rytmus k tomuto legálnímu dopingu nepatří, protože je špatně čitelný a málo nápaditý. Nejde přeslechnout dominanci kytarových halucinací, které v sobě mají silný náboj, ale opět - do určitého času. Album tak ve výsledku požírá samo sebe, recykluje vlastní útroby a příliš se nezajímá o dění kolem.