Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je tma a ulice dole je naprosto ztichlá. Natolik, až slyším přes zeď když sousedka otočí stránkou knihy. Padají těžké sněhové vločky, které se stejně nedožijí rána a kouř z teplého čaje se nade mnou mísí s cigaretovým dýmem. Ještě nejeden večer bude mít stejnou podobu, nemá cenu se proti tomu stavět. Ulice jsou ledové a mrtvé, co není apatické, působí hystericky. Chvilkové nadšení z každého odporu proti tomuto vynucenému osamění působí jako prchavá simulace lepších časů, která ještě více vybudí hněv či nostalgii po nich. Lepší cestou je proto přijmout ono ticho, samotu a bezčasí, kdy jsou smysly citlivější a nabádají k hlubšímu vztažení do sebe, trpělivosti a nerušenému snění. Pro hudbu Agnes Obel nemůže být příhodnějšího prostředí.

Sama hudebnice říká, že namísto mrzení ze zrušeného amerického turné k nové desce, během kterého měla předehrávat Dead Can Dance, ji naopak trochu zvráceně těší, že všudypřítomné lockdowny a nucené izolace umožní jejím posluchačům co nejvíce se přiblížit pocitům, které skrze své poslední album zprostředkovává. Samotný tvůrčí a nahrávací proces Agnes Obel se koneckonců odehrává v téměř naprostém soukromí jejího berlínského studia, do kterého se snaží maximálně omezit import vnějšího světa, především však toho digitálního. Ten dle nejednoho rozhovoru považuje za jednoho z největších nepřátel duševní stability, sebepoznání a vlastně civilizace obecně. Sama to pak vlastně nezávisle demonstruje tím, jak rozličně její poslední deska funguje v odlišných podmínkách.

Agnes Obel jsem nachytal až na jejím čtvrtém albu a vstoupil do něj jako naprosto vanilkový posluchač, přičemž v tu dobu za sebou již měla množství cen, žebříčkových úspěchů, spolupráce s takovými osobnostmi jako třeba David Lynch, či množství hudebních motivů v rozličných filmech a seriálech. A asi není příliš smělé se domnívat, že do ještě širšího povědomí se nedostala zejména díky své radikální neprůbojnosti. Sám jsem pak k desce přistoupil s obvyklým přístupem "Dám ti co největší prostor se projevit a budu věnovat co nejvyšší úsilí tě pochopit." Přesto, navzdory neoddiskutovatelně silným momentům a upřímnému konceptu, mi deska vždycky někde kolem poloviny vyklouzla z rukou a unikala tiše svým směrem. Taková se mi pak uložila v hlavě - jako jemný vkusný doprovod klidných osamělých večerů, který však nemá ambice na sebe poutat kdovíjakou pozornost. Svoji sílu však nahrávka ukázala až když jsem ji začal detailně rozplétat a soustředit se na detaily.

Myopia začíná totiž vzhledem k svému dalšímu vývoji poměrně intenzivně. V prvních dvou písních Camera's Rolling a Broken Sleep hudebnice nejsilněji demonstruje sílu svého zpěvu a hlavně metodu jak jej využívá. Hudební podkres, skládající se z utlumených kláves a violloncelového či houslového podkresu zde buduje iluzi pomalého plynutí vodní hladiny, zatímco vokál na sebe bere po celou dobu většinu pozornosti. V tom hlase je přitom něco unaveného, smutného a příliš povědomého na to, aby umožnilo posluchači nechat se ukolébat. Sama autorka se také vyjádřila, že právě první track je pro ni poměrně netypický a pocitově nepříjemný, jakkoli je s ním hudebně veskrze spokojená. V porovnání se začátkem alba se pak jeho zbytek daleko více uzavírá do sebe, je tišší, dalo by se říci smířlivější. I přesto, že by se nedal označit za vyloženě uklidňující.

Stojí za to se zastavit u způsobu, jakým využívá Agnes Obel právě svůj vokál. Více než kde jinde zde platí, že ten je totiž skutečně spíše nástrojem sám o sobě, než jen distributorem textu. V nejednom okamžiku přechází slova do hlasového melodického doprovodu, aby se ten pak zase vrátil plynule zpět ke zřetelným slovům. Některé pasáže jsou pak záměrně naprosto nečitelné, některá slova zase úplně oproštěna od veškerých tvrdých souhlásek. Nejednou tak připomenou člověka, co během vyprávění upadá do spánku vprostřed věty. Nebo s trochou cynismu někoho, kdo se fakt příšerně zkouřil. S hlasem se zde pracuje pak i na technické úrovni, kdy je často zřetelně digitálně posazený výše či níže až ke groteskním proporcím. Vokál se pak prolíná písněmi často ve více stopách a nejednou si ony stopy vyloženě vzájemně kecají do práce, když každá zpívá něco jiného. Tím, že si upravuje fonetické znění různých slov, si pak autorka dává celkem volnou ruku při psaní textů, kde by se klidně mohlo objevit něco jako nebuchadnezzar a s klidem by to uhrála tak, že bychom jí ani nestihli držet palce. Nicméně do podobných rizik se nepouští a obsahová stránka jejích písní se bezpečně točí v lehce sureálném a veskrze osobním světě na pomezí bdění a spánku, který sice není pořád úplně srozumitelný, ale v určitých momentech nejednomu snílkovi přeci jen vlastní. Samozřejmě pokud zahájíte drinking game, během které si dáte panáka kdykoli když zazní slovo "dream" a jeho odvozeniny, je dobré mít už předvytočené číslo na záchranku.

Jak se nahrávka překlápí ke svému finále, ještě více se zklidňuje. Seznamuje nás i s čistě instrumentálními písněmi, ve kterých se můžeme lépe soustředit na jednoduchou a suverénní práci s klávesami, které se, ačkoli jsou hlavní tažnou silou, stále jakoby schovávají trochu v mlze a k dramatu zde přispívá zejména ono hojně využívané cello, které skladby buduje a pečlivě reaguje na jejich vývoj. Když se pak po necelých čtyřiceti minutách deska dostane ke svému závěru, zaujme tím, nakolik se dokáže prakticky rozplynout ve vzduchu a nebude výjimkou, když posluchači chvíli nedojde, že vlastně skončila. Je to sice zvláštní přirovnání, ale tenhle pocit mi velmi připomněl konec alba Rheia od Oathbreaker. Podivný pocit podobný probuzení, kdy váháte, zdali si desku pustit znovu, nebo si ji nechávat ještě chvíli v hlavě dohrávat po svém.