Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Airbag - The Greatest Show On Earth

AirbagThe Greatest Show On Earth

Sorgh10.3.2014
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Znalci a milovníci táhlých, melancholických písní asi zaregistrovali, že norské kapele Airbag vyšla loni v říjnu další deska. Pod neskromným názvem The Greatest Show On Earth si lze představit snad cokoliv.

Po předchozím albu All Rights Removed, které sklidilo zasloužený úspěch a jež bylo na našich stránkách rozebráno (zde), jsem byl upřímně zvědav, jestli kapele vydrží smutný výraz baseta jako tehdy. Při zpětném pohledu si stojím za tím, že All Rights…  je hodně dobrá deska, ale… Už to přece jen trošku zavánělo nudou, jen se utápět v melancholickém rozpoložení a jeden dva kousky, které by to vzaly trošku od podlahy by vůbec neškodily. Kapela během nahrávání aktuálního alba na svém webu avizovala, že k jistému zdrsnění dojde, což jsem si zapamatoval a nyní ta slova přiložil k vydané realitě.

 

The Greatest Show On Earth neřeší minuty, skladby se neskromně rozpínají v čase a zanedbán nezůstane žádný, byť třeba nepodstatný detail. Prostoru se nabízí dostatek, protože Airbag nejsou o technických finesách, ale o důkladném prožití atmosféry, která volné okraje pracovního pole prostě vyžaduje. Proto i nyní na rozlehlých plochách melodií dominují spíš poklidné kompozice, jež se zvolna a nerušeně otevírají jako květy. Každá vlající odnož, která se oddělí od nosného kmene má možnost rozvést svoji existenci až k dosažení svého smyslu a nám se nabízí šance pro její dokonalé prozkoumání. Nenáročné a pomalé bicí hru nikam neženou, jen zvolna zabodávají rytmické body do pomyslné, abstraktní mapy, v níž by se bez nich těžko orientovalo. V popředí pozornosti vystupují kytary, jejichž nádherná malba se vrací v tichých ozvěnách a vyplňuje prostor do posledního místa. Hodně se dbá i na akustické pasáže, ve kterých se výrazněji prosazuje basa a najít se dá i klávesový díl skládačky. Zpěv dbá na zachování rovnováhy a s jemnou prací nástrojů se nepřetahuje o pozornost. Dodržuje stanovený kurz a je ho spíš míň než víc.

 

Tohle vše příliš nekoresponduje s avizovaným přitvrzením, na které jsem čekal. Jen s přimhouřenýma očima uznávám, že otevírák Surveillance (Part 1) se po rozespalém začátku může jevit jako celkem živá záležitost, která slušně odsejpá, ale to je maximum. I její sestry Surveillance (Part 2 – 3) v sobě občas najdou energii trošku rozvlnit parket, ale v celkovém kontextu jde spíš o projevy manických záchvatů bipolárně narušeného jedince. Náhodné výkyvy energie zcela zahluší jemnost ostatních kusů ve sbírce. Tomuto albu, stejně jako minulému, vládne melancholie a klidné rozjímání.

 

Šest písní hravě zaplní padesát minut, které si musíte pro poslech rezervovat. Pro někoho dost, pro jiného akorát. Já musím přiznat slabé zklamání, snad jsem čekal něco jiného, než v čem jsou Airbag dobří a co už považuji za samozřejmost. Že album dosahuje kvalit minulosti je nepochybné, ale o nějakém výrazném kroku vpřed nemůže být řeč.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Eš / 15.11.15 13:45odpovědět

Pro fanoušky Floydů velmi příjemná záležitost.

Victimer / 10.3.14 13:12odpovědět

Airbag jsou jednou za kapel, které si vždycky rád poslechnu, přestože slušný dojem z desky poměrně rychle vyšuměl... ale třeba se vrátí....

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky