Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Ajattara - Murhat

AjattaraMurhat

Victimer3.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nadhled, pivo, Finsko, lesy, Korn, noc, black metal, žádná křeč

Netrpělivost narostla poté co AJATTARA v předloňském roce vydala hodně experimentální album ''Noitumaa''. To dokázali skousnout jen opravdu otrlí jedinci. Víc než snahu o progres, byla z desky cítit jen snaha šokovat za každou cenu, tedy i za cenu neposlouchatelnosti. Tehdy jsem postupoval dle známého instinktu - hodit do koše - vysypat koš. Návrat na scénu v podobě novinky ''Murhat'' naštěstí zahnal myšlenky podobné vylitému pokusu o šamanství kdesi na chatě hluboko ve finských lesích. ''Murhat'' zní přesně tak, kde jsem si AJATTARA přál znovu slyšet. V poloze, která je jim nejbližší. A tou je hutný temný metal, vonící modernou, jednoduchostí a až rollující prostotou. K tomu přidejme nepostradatelnou rodnou řeč, pohodu, nadhled a nějaký ten likér.

 

Novinka zní nejdospěleji z celé diskografie, je melodická, ostrá, vzteklá a je schopná dýchat pomocí soudobých riffů. Nezaměnitelný Ruojův (Passi Koskinen, jinak dobře známý z minulosti Amorphis) ukřičený vokál je vedle zjevné snahy o pestrost hlavním pohonem nových AJATTARA. Kapela jež byla dříve poměrně často nařčena ze záludné monotónnosti se vydáním nové nahrávky (byť ta plyne stále podobným korytem) snad alespoň malou měrou těchto označení zbaví. Novinka je rozhodně povolnější v použití různých prvků a melodií, které ruku v ruce se správným návodem k použití, vše ženou o něco výš. Z ''Murhat'' mám skutečně dobrý pocit, velmi často jej využívám, zejména jako pomocníka při ranní totální neprobuditelnosti.

 

ajattara

 

 

AJATTARA je energie zlého démona procházejícího se ve finském polesí, pijícího vodu z jednoho z tisíce jezer a přitom všem otevřeného novým vlivům. Název kapely je spojen s finskou mytologií, jejich hudba v roce 2011 je pak věrna datu svého stvoření. V tomto případě jsem nenáročný, tudíž spokojen.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky