Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdo by to byl řekl, že právě v Arábii se vylíhne black metalové těleso. To v celku ještě nic neznamená, ovšem black metal podaný kapelou AL-NAMROOD není nic obyčejného a fádního. Jedná se o zcela výjimečnou skupinu, která zkrátka umí. Jejich počátky jsou datovány do roku 2008 a hle, po dvou letech existence mají na kontě jedno demo, split album a dvě dlouhohrající řadové desky. Poslední z nich se jmenuje „Estorat Taghoot“ a zdá se býti dosavadním vrcholem tvorby této smečky. Minulá neméně zdařilá deska „Astfhl Al Tha'r“ jen nastínila styl, jak se hraje metal v Arábii. Je to vskutku něco úžasného a velmi chytlavého. Krom nekompromisních nářezů, které Al-Namrood opravdu umí skvěle zahrát, jsou v jejich hře dominantou orientální melodie. Ty jsou buď zahrány na tamní folkové nástroje, či klávesy, ale jejich tóny jsou vsazeny i do hutně naboostrovaných elektrických kytar. Není divu, že jejich oblíbenost tedy stoupá, jelikož toto se jen tak nevidí. Na nové desce se kapela věnovala více metalovému jádru a její dravost je skutečně nepolapitelná. Ale v okamžiku kdy do hry vstoupí melodie zahrané na nějaký nemetalový nástroj, ocitne se posluchač mezi stovkami písečných dun a nechává se unést libými tóny. Drsný charakter není třeba zdůrazňovat, důležitý prvek hudby tohoto uskupení jsou právě ony melodie, bez kterých by tato kapela jen stěží pronikla.

Začátek alba vytváří jakési intro tvořené temnou hrou arabských lidových nástrojů a zejména kláves. Navozuje tak mystickou atmosféru, která má posluchače provázet po celou dobu poslechu tohoto díla. Ovšem při nástupu druhé písně se spustí totální armagedon. Nekompromisní black metalová řež s melodiemi arabskými. Dvojka opět nastolí své běsnící inferno, ovšem tentokrát s drobným rozdílem, že do hudby je přidáno více vstupů s folklorními nástroji a klávesami. Své nálady během trvání celkem dosti střídá, ne že by nějak výrazně povolila v tempu, ale spíše obměňuje melodie a jejich způsob podání. Čtvrá píseň začíná trochu nervozně, ale během chvíle se přemění v black metalový nášup. Krom drsného projevu oplývá výbornými melodiemi typickými pro arabskou zem. O něco pomalejší tempo přichází s následující Endma Tuqsaf Al Ruoos, ale i tak si skladba neubírá dravost a ničivou mystickou atmosféru. Ukrývá v sobě i jemnou pasáž, která snivého posluchače zanese mezi písečné duny. Z krátkého snění ho následně probudí návrat black metalových nástrojů včetně zpěvu samotného. Výborná šlapavá instrumentálka s folklorními prvky dálného orientu má své pořadové číslo šest. Z jejího středního tempa nás vymrští její následovník Fe Youm Thaqeef, který v sobě ukrývá několik pasáží s ryze arabskou tématikou. Z její dvojí nálady se posluchač přenese do pomalejších vod, které jsou lemovány nádhernými melodiemi. Výborná to záležitost. Devátá Laylat Ghabra’a se opět chopí nástrojů nejtvrdších a nejostřejších a nenechává vydechnout. Jedná se nyní spíše už o tuctovou a vycpávkovou skladbu, ale i tak má velkou váhu a moc. Hutná, tvrdá a při tom pomalá předposlední píseň Asda‘ Al Dmar dostává označení za jednu z nejlepších, co se na desce urodilo. Hojně využívá klávesy a folkové arabské nástroje. Má utahané tempo se zabíjejícími složkami. Neuvěřitelně silná a tvrdá skladba. Konec alba vytváří instrumentální kus. Píseň má středně pomalou rychlost a vcelku jednoduchou melodii. Ovšem zakomponována je opravdu mistrně. Velmi příjemný poslech a v podstatě i oddych po celkové smršti. Jedná se o velmi zdařilou nahrávku, toto album vřele doporučuji všem black metalistům, či metalistům mající v oblibě melodie a hlavně těm co hledají něco netypického.