Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Al-Namrood - Jaish Al-Namrood (EP)

Al-NamroodJaish Al-Namrood (EP)

Bhut18.5.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Výběr nej songů z raných let kapely oděný do nového, razantnějšího, ostřejšího a přitom tolik orientálního turbanu. Mini EP, které dmýchá prach v duny.

Čím dál tím více vystrkují růžky arabští neznaaláhovci Al-Namrood. Po třech výtečných řadovkách, debutovém EP a drobném splitku, přišla potřeba vydat některé staré skladby v novějším kabátku. Právě z toho důvodu vzniklo toto mini EP Jaish Al-Namrood, nebo chcete-li جيش النمرود.

 

Pět skladbiček v rozmezí necelé půlhodinky. Nové aranže, nový zvuk, zkrátka nové vzezření dostalo pár prastarých písní, které kapela považuje za nejlepší. Já s nimi vcelku souhlasím, neboť první dva songy taktéž považuji za naprosto nejlepší díla, která tato tajemná skupina byla schopna napsat. Nová verze jim sice sluší, ale znáte to. Stejně nedám dopustit na tu prvotní. Zvuk nového EP je trošku přesycený a bohužel tříštivý. Tento neduh vypluje na povrch zejména v prudkých pasážích. A že jich tu není zrovna málo. Nicméně, pro posluchače, kteří dokáží tento nešvar prominout, se otevře brána do orientu. Do země ropy a písku a v neposlední řadě, jak vidno, i černého kovu.

 

Al-Namrood dělají své řemeslo naprosto strhujícím způsobem a dostanou mě vlastně čímkoliv. Je to dáno zřejmě onou esencí exotična, kterou v sobě tato hudba pro Evropana ukrývá. Orientální prvky jsou ve spojitosti s black metalem jednoduše famózní. Ať už zkusíte od této bandy cokoliv, rozhodně nešlápnete vedle. Jako malý krůček k jejich objevování, budiž nápomocno toto EP. Mohlo by se nazvat klidně promem, ale to jsou jen zbytečné žvásty a spekulace kolem.

 

Zážitek, který nahrávka přináší je dost silný na to, aby vás donutil tu necelou půlhodinku se soustředit jen a jen na ni. Ti šílenější z vás jistě omotají ručník kolem hlavy a s tou nejdelší vařečkou v ruce, budou spoře oblečeni pobíhat po příbytku a zalévat jedinou dostupnou oázu. Inu, mocné účinky má tato sveřepá hudba. Orient black jako tele na vrata.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky