Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Alice In Chains - Black Gives Way to Blue

Alice In ChainsBlack Gives Way to Blue

Michal Z19.5.2010
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Grunge není mrtev. Skutečným rytířům, hodných tohoto řádu, chvíli trvalo, než vyjeli ze své pověstné hory, aby zasáhli v dobách nejtěžších. Vynikající album po všech stránkách.

Layne, můžeš začít odpočívat naplno. Tvůj odkaz žije nadále a tvá památka bude s láskou udržována. Nyní už nechej svoji, chemií zdrancovanou duši odpočívat ve věčném klidném přítmí. Po čtrnácti letech je možno s jistotou říci, že Alice In Chains jsou v plné síle zpět. Svůj motor nahazovali do otáček obezřetně, jako restaurátoři dlouho rezivějících plechových skvostů. Nový pěvec DuVall doplňuje hibernující čtyřválec. Náhrada to jest velmi citlivá, s potřebnou patinou, hodící se pro tři přeživší válce, zdemolované po nárazu do syntetické bariéry. William přináší to, co trpělivá mravenčí práce renovátora veteránů. Nová kvalitní součást dokáže rozjet zahálející koráb na smetišti vzpomínek. Navázat na dávnou linii se podařilo s přesností neurochirurga a rozvahou chladného válečného stratéga. Majestátnost s temnou hloubkou a depresivní aurou se daří navodit spolehlivě. Možnost dostat se v čase zpět nabízí comebacková, meziprostorová nahrávka „Black Gives Way To Blue“.

 

Album se nahrávalo ve studiu 606, patřící Davu Grohlovi, který o toto nahrávání velmi stál. Židli producenta zasedl renomovaný Nick Raskulinecz. Mocná kompoziční ruka Jerryho Cantrella vedla k vytvoření nejkytarovější desky v historii Alice In Chains. Kytary se popínavě vinou po celém vašem těle nepozorovaně, až vám vniknou do mozku, odkud už je nevypudíte ani prastarou nirvánou, či návštěvou zapomenuté zvukové zahrady. Skladby jako třeba úvodní „All Secrets Known“ znějí velmi uvolněně a provzdušněně, přesto jakási tíživá aura pod podlahou vás totálně obejme a vtáhne hypnoticky do sebe.

 

První dvojblok skladeb se veze především v tónině dávných praotců metalové zádumčivosti - Black Sabbath. Cantrell dokáže tahat tíživé a těžké riffy, jako je život obyčejného člověka v rozkládajícím se „kapitalistickému“ systému, uměle injektovaném rozličnými dotacemi, jemuž dochází dech a úvahy o nastolení nového zřízení nabývají na aktuálnosti. Vyčarované melodie třeba v „Check My Brain“ jsou nadčasové a probouzí hypnoticky vaši lásku k rozbořenému, polozapomenutému grungi. Naopak „Last Of My Kind“ dokáže ve vypjatějších momentech nakopat zadky všem pochybovačům a vyčistit jim hlavy náramně klenutými čerstvými sóly. Jako by mimozemská cirkulárka přeřezávala jednu planetu vedle druhé. Po bezelstném, vysoce precizním vytahování hřebů z rakví v kryptě grunge, přichází první nadějnější slunnější melodie „Your Decision“. Vyplaví vaše vzpomínky na dětství, kdy vám pramatka mazala čerstvý hutný poctivý chléb máslem a medem bez sajrajtů. Tak jemně a uvolněně se skladba vine, jako ony ingredience pod letními paprsky. Etalonová ukázka, že balady lze dělat vkusně, bez vzniku nechutenství a pachuti. Nádherná skladba, pohlazení od blízkého, návštěva starých dobrých přátel, spojená s harmonickou pitkou neodolatelně aromatických silných drinků, stvořených s láskou k darům přírody a potem.

 

„A Looking In View“ – další zdobně vytesaný, monumentální, hraniční grunge kámen! Více slov netřeba plácati. Jedna temnější atmosféra je překrývaná druhou. Skladba mnoha tváří plná dynamiky a střídání výrazových prostředků, bohatost rytmická i vokální je značně nadstandardní. Alice In Chains jsou mistři nálad a vědí, že temné hřmení vynikne lépe v kontrastu s méně hlučnými okamžiky. „When The Sun Rose Again“ jest příjemným akustickým odpočatím si od depresivních nálad a působí osvěživě před dalšími příboji. Tyto jsou ryze klidné leč přetěžké, evokující svojí lehkostí jiný typ hudby, než ve skutečnosti posloucháte, dokud vše nepřeořou hluboké kytarové brázdy „Acid Bubble“. Koncové zátiší alba se točí především v klidové rovině, plné upřímných výpovědí a opravdových nálad. Nikam se nepospíchá, sází se na naléhavost výpovědi, což jde kapele na výtečnou. Nit vinoucí se z daleké minulosti Alice In Chains nepřetrhli, ani ji neobarvili na modernější odstín. Titulka uzavírající album „Black Gives Way To Blue“ je věnovaná památce Laynea Staleyho. Tklivá osobní rozlučka, kterou podpořil svým příspěvkem návštěvník Elton John na klavír. Sbohem Layne, vítám nové Alice In Chains, kteří svým počinem opodstatnili své současné bytí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky