Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Alwanzatar - Helsfyr Terminal Ekspress

AlwanzatarHelsfyr Terminal Ekspress

Jirka D.3.7.2019
Zdroj: CD v papírovém přebalu // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Album stvořené spíš jako osobní zpověď než jako deska, která by měla oslovovat širší spektrum posluchačů. Což se samozřejmě nevylučuje, ale moc bych si na to nevsadil.

Bez ohledu na nějaký ten čas, který jsme spolu strávili, mám stále problém zapamatovat si a nedej bože vyslovit název tohoto svébytného projektu. Ten pochází z Norska, respektive z Norka a konkrétně Osla pochází jeho jediný tvůrce, celým jménem Kristoffer Momrak, známější spíše jako Krizla. Není nijak složité se následně dopátrat, že ten samý Krizla se jako flétnista a zpěvák objevuje v řadách zálesáků Tusmørke, o jejichž loňské desce Fjernsyn i farver jsme psali ZDE.

 

Zařadit Alwanzatar žánrově není nikterak snadné, protože víc než co jiného jde o poměrně svobodomyslný autorský projekt, který jako pracovní nástroje využívá hromadu analogových a neanalogových krabiček, syntetizérů, zvuků nejrůznějšího a těžko identifikovatelného původu, no a samozřejmě flétnu. Což ... což může ve světle předchozího výčtu působit lehce podivně a ono to lehce podivně i dopadá. Někdy. V tomto ohledu je dost složité hledat nějaká přirovnání a známější jména, kterými bych přiblížil tuhle muziku pro ty, kteří jste ji ještě neslyšeli (předpokládám že většina z vás, ostatně já stejně tak). Jako jedna z možností mě napadl domácí projekt Aleše Vejnara Avarp (recenze ZDE), jako druhá možnost pak (díky místy dobře vytvářené potemnělé atmosféře) Ulver v období desky Perdition City (taky recenze). Ale to prosím berte jako hooodně obecné přirovnání, protože jde samozřejmě o dva úplně rozdílné světy.

 

Alwanzatar studio

 

Možná bych ale právě v tomto srovnání začal hledat první cestu, jak přijít desce na kobylku, a to v tom duchu, že v případě Ulver není pochyb o tom, jak dobrá je to deska a jak na ní všechno zapadá do jednoho smysluplného a silného celku, zatímco v případě Helsfyr terminal ekspress je slyšet, že jde především o osobní, napůl amatérskou a hodně dadaistickou zpověď jednoho nadšeného solitéra. A aniž bych se chtěl kohokoliv jakkoliv dotknout, dojem obývákového projektu je silnější než kterýkoliv jiný.

 

Což ale rozhodně neznamená, že by deska byla špatná nebo neposlouchatelná, jen je utvářena v tomto rámci, vyšší cíle (aspoň doufám) nemá a stejně tak v roli posluchače je dobré si tyto mantinely uvědomovat. Poslech pak nepřináší nepříjemná zjištění, ale spíš pochopení a snad i lehké uznání nad fantazií, s jakou Krizla kombinuje zvuky a přístroje možná kombinovatelné, a možná v případě flétny i nekombinovatelné. Deska se pak následně odvíjí někde na pomezí ambientu a space elektroniky, kde je mi docela dobře (a kde si dovolím přirovnávat ke zmíněným Avarp), a pak trochu krkolomných pokusů se zvuky, u nichž by střídmější využití a střízlivější zabarvení bylo jednoznačně ku prospěchu věci.

 

 

Bez ohledu na to ale nejde album posunout jinam než do kategorie netradičních zajímavostí, se kterými je možné trávit čas, ale které rozhodně nepatří do mého seznamu desek must hear until I die. Což se vlastně už stalo, nelituju toho, ale pokud bych vám měl jeho poslech vřele doporučit a sebrat vám 42 minut vzácného času, zaváhal bych. To přiznávám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky