Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Amnutseba - Emanatism

AmnutsebaEmanatism

Garmfrost28.7.2020
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Emanatism se posluchači otevře ve stylu podobném DsO, ale časem bezpečně prověřené hranice disharmonie a impulzivních nálad opouští, aby se dotklo teatrálně pojatého zvířeckého já v každém z nás.

Protože mě minulo demosnímkové období francouzských disharmonických ďáblů Amnutseba, nepatřím mezi vyvolené, co nyní srovnávají tyto nečisté časy s dlouhohrajícím debutem a ušklíbají se nad uhlazenějším zvukem a lehkým úkrokem z říše absolutního zla. To všechno je pravda, ale je mi to tak nějak ukradené. Nejstarší demo bájné Amnutseby sahá do doby vzdálené tři roky, což je v mém věku tak říkajíc jako mávnutí motýlího křídla. Nicméně pravdou je, že druhé demo v pořadí je nahrávkou fenomenální. Což v dnešní přehlcené době, kdy jsou učesané nejen postoje a hlavinky čelních protagonistů temné scény, ale zejména uniformně podané zvukové kabátky se vší armádou následovníků, není zas tak častý jev.

 

Ani Amnutseba není z těch, co by vymysleli něco zbrusu nového, svého. I v jejich hudbě jsou na sto honů znát inspirační zdroje, a to nemusím jmenovat jen disharmonické veličiny posledních patnácti dvaceti let DsO nebo BAN. A přesto, že jsou odkazy k jejich tvorbě více než znatelné, nemusí to hned znamenat přirovnání hanlivé. Už jen pro fakt, že album se postupně otevírá bohatějšímu spektru (ne)hudebních lákadel. Emanatism se z prašivého blackového zla v klidu přesune málem až do světa soundtrackových doprovodů ničivě odpudivých nočních můr, ambientních dotyků až kamsi mezi atmosférou nabité emoce.

 

Album není vůbec dlouhé. Trvá něco málo přes půl hodiny, během které se stihne prostřídat pětice delších kompozic. Respektive čtyři delší a jeden kratší předěl. Emanatism se posluchači otevře ve stylu podobném DsO, ale časem bezpečně prověřené hranice disharmonie a impulzivních nálad opouští, aby se dotklo teatrálně pojatého zvířeckého já v každém z nás. Pokroucené struny kouzlí nepříjemné chaotické vlny, a ty mohou nepřipraveného stáhnout k mylnému názoru, že je deska neposlouchatelná. Je potřeba vydržet a poslechnout si ji častěji a pořádně. Až potom si můžete všimnout, že dává smysl, že je hudebně odvážná a přitom zůstává ryze blackmetalová. Pozornému neuniknou industriální vsuvky v druhé polovině alba.

 

 

 

Velkou devízou je vokální šílenství, které jakoby nešlo ani z lidského hrdla. Všechno to vrčení, štěkání, skučení a řvaní devalvuje už tak dost odpornou muziku. Veškerý dojem umocňuje chaotické a veskrze drzé aroma nesouvisejících linek. Garantuju vám, že pokud nejste vyškoleni zmíněnými veličinami, nebo třeba islandskými Wormlust a jim podobným, nebudete mít z poslechu Emanatism zhola nic. Ti ostatní mohou pak plně vychutnat okamžiky, na které nebyli připraveni a ti úplně nejdivnější si mohou užít až meditativních nálad, které doposud nezažili. Jsou moje slova přehnaná? Zkuste se do šíleného světa Emanatism vydat s čistým štítem bez předsudků a uvidíte, jestli kecám nebo ne…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky