Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rok od vydání hladivého Passion tu máme další zásek, zářez, či přímo výpal do paže fanoušků britské úderky Anaal Nathrakh. Soudobá nahrávka dostala názvu Vanitas a marné toto dílo rozhodně není. Nové koření, trocha staršího hnisu a mícháme a mícháme a hle další bomba na talíři.

Dvojice černokovových řezníků Irrumator a V.I.T.R.I.O.L. předkládá chorobně mrtvolné skučení bestie za lomozu elektronických poloautomatických praček. Jejich skřípot, blikání a roztodivně se točící programy jsou vhodným doplňkem pro tolik zběsilou hudbu, jakou Anaal Nathrakh dokáží ze svých nástrojů vymáčkout. Odšťavňovač, který má vaše máma v kuchyni je břídil. Zkuste jí schválně na zkoušku pustit tuhle masakroidní nahrávku. Ona to s největší pravděpodobností vypne po pár vteřinách, jen co se prvotní skladba trochu více rozvášní, ale stejně nějakou tekutinu to určitě vymáčkne. Minimálně krůpěj potu na čele zúčastněných poslechu. Nejspíš trochu přeháním, říkáte si. Možná máte i pravdu, neb pro tuhle kapelu mám jistou slabost, ale jistě nic nezabrání pocitu, že Anaal Nathrakh jsou možná ta nejšílenější kombinace grindcoreu a black metalu, která má prostě co říct a má smysl i spád. Odložme na chvíli za roh vyhledávače technicky progresivních hudebních počinů a hledače uměleckého ducha. Ale možná že kladně zablikají i tyto přístroje a budou se dožadovat hlubšího prozkoumání vybraného cíle. Cílem je Vanitas a smrtící síla, kterou sebou přináší.

V diskografii se nacházejí fragmenty, ze kterých jsem sice víc odvařený a ze kterých mí sousedé nikdy neměli radost, ovšem Vanitas nabízí letmý ohled zpět téměř až ke kořenům. Notně nám ubylo čistých sborů, které se projeví vskutku jen sporadicky. O to větší pak mají majestátnou váhu a výraz skladby posouvají o pár stupínků jinam, když už se jim podaří vyplout na povrch. Odraz historie lze chápat jako zrcadlení debutové prasečiny The Codex Necro. Čili hnus, který vládl na této nahrávce, můžeme nalézti i dnes. Je to nemocné skučení živlů, které V.I.T.R.I.O.L. umí napodobit jako nikdo jiný. Jeho hlasové kreace jsou mnohdy hodné psychologa. Tančit tentokrát nebudeme. Budeme se pouze zmítat a mlátit hlavou do všech světových stran. Těžko budete někomu vysvětlovat, že tohle je teprve ta pravá muzika, která vás baví. Těžko vám porozumí heavíkaři, či powermetalisti. Společnou řeč najdete jen u grindcoreových pomatenců, nebo u raw black metalových oddavačů. Tempo desky je nastaveno poměrně vysoko a téměř nenechává vydechnout kohokoli, kdo s touto plackou přijde do styku. Na ploše bez mála čtyřiceti minut, dokáží Anaal Nathrakh pěkně rozporcovat a to během deseti skladeb.

Marnost nad marnost, nehledejte čisté plochy, nehledejte svěží vánek hor a lesů. Jsme uprostřed současného velkoměsta, kde ve zdejších podzemních chodbách hází jiskry zkratované barevné kabely v kontrastu se zrezavělou odpadní rourou, ze které jaksi uniká jistý mazut nevábného koloritu ni odéru. Tohle mne prostě baví, vytřepat hlavu, pročistit membrány reproduktorů od prachu a alespoň chvíli se nevěnovat pitomým všedním záležitostem, které mnohé z nás sužují.