Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Transfixed... just a delusion of silence

Album, jež formovalo můj doom metalový smysl, bez ohledu na to, co se dělo dál. Jedinečnost, která potká každého, jen v jiném čase, v běhu jiných skutečností, let a stylů. Něco, na co člověk nezapomene. Něco, co ční nad ostatními nahrávkami. Něco, co přišlo právě tehdy, kdy mělo, zcela vymazalo předchozí vnímání hudby, dalo tomu nový rozměr a zase se ztratilo. Každý další návrat je pak svátkem a vrcholnou nostalgií, promítáním prvotních chvil. V případě "The Silent Enigma" chvil spojených s podzimním tlením, bezvýchodností, zmarem a oslavou smutku, která je jeho hudební matkou a "tichou záhadou". Ztvárněním vizí, ve kterých se mísí přírodní scenérie s úpadkem člověka, tichost i šílený křik. Ohlušující, temná metalová symfonie, plná historických klenotů a songů, jež definitivně neformovaly jen můj pokřivený hudební vkus, ale pomáhaly formovat doom metal jako takový. "The Silent Enigma" je kronikou anglického pohledu na nachcípaný hudební styl, jemuž dominují chmury všeho druhu a vysvobozením je podlehnutí. V polovině devadesátých let ovšem stylu na vrcholu a těšícího se mimořádného zájmu všech, kdo se jen opřeli o vrátka s nápisem "metal".

Ano. Pěkně po anglicku, tvrdě a atmosféricky. Navození některých pocitů během vplutí do tohoto zásadního alba, se rovná naprostému proniknutí skrz všechny nástrahy doom metalu obecně. Zastávám názor, že když už někdo propadl "Tiché Záhadě", propadl i doomovému umění jako takovému. Po "Serenades" přišlo dílo, které bylo zároveň posledním opravdovým doom metalem v kariéře ANATHEMA, neboť zbytky lze vysledovat už jen na "Eternity". Posluchač je díky "The Silent Enigma" až paralyzován jeho dějem. Co bych zmínil jako primární - je obrovská prostorovost tohoto alba. Zvuk, byť pošramocen možnostmi oné doby, je na výborné úrovni a hudba samotná sebou nese přetékající hrsti emocí, ozvěn a jejich naléhání.

Ne, tohle ani zdaleka nebude kritika, neboť není co kritizovat, jen opisovat speciální vztah a navození nevšední atmosféry.

As I would die now... for one last wish

"The Silent Enigma" je bezesporu tím nesilnějším z doom metalového období skupiny. V podstatě co song, to skvost a co skvost to zvláštní příběh. Album ale rozhodně nepůsobí odděleně. Jednotlivé skladby přirozněně navazují jedna na druhou, vlny metalové agresivity jsou kroceny akustickými momenty a neskutečně silnou náladou, kterou nejednou ANATHEMA přikrmí zesílením, tam kde je to prostě potřeba. Výsledkem je až monstrózní atmosféričnost a není k tomu potřeba dvě tuny kláves, ani ušmudlaná snaha utopit kytary. Sound je vrstven na sebe, polykán věčnou dálkou, nekonečnem, jehož dopad si lze při poslechu zkresleně vybavit hned několikrát. Prostor, kterým se ANATHEMA se na "The Silent Enigma" rozpíná, je tak výrazný, že posílá doom metal do jiných světů a přitom stále zůstává věrný svému já, řemeslu, z kterého vzešel.

Darren je pryč a Vincent nechá nahlédnout do svého hrdla takovým způsobem, že je existence nějakého bývalého frontmana zapomenuta. Není to obyčejný murmur, je to způsob nalehání, položení se do nálady nahrávky a vytvoření dalšího nástroje hlasem. Je to ještě pevnější semknutí se, s již tak semknutým a mimořádným materiálem. Specifické, gotikou prorostlé vybrnkávání je kolikrát vystaveno nelidskému řevu i poklidné deklamaci. Šepot, ženský hlas, i to vše má na "The Silent Enigma" své místo. Od obalu, kde jsou vyobrazeny koruny stromů v očekávání prudké bouře, která může navždy mocně rostlé kmeny zlámat v jednu hromadnou polom, až po to modré zbarvení fotografie kapely. Vše má svůj význam a vše na mě velmi silně působí. Všimněte si prostoru na obalu, kde jsou mraky ještě rozestoupeny a tvoří sloup stoupající vzhůru, ještě osvětlený ztraceným sluncem. Právě tímto prostorem odlétá ANATHEMA a jejich "The Silent Enigma" na věčnost. Zde startuje mise, která je dovršena jménem věčnosti - "Eternity". Albem tolik jiným, přesto definováním nekonečna tolik navazujícím.