Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anathema - We

AnathemaWe're Here Because We're Here

Victimer11.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nečekal jsem "A Natural Disaster" vol. 2, nikdo z nás. Samotný pocit z desky je rozpačitý jen v pár momentech, převládá jeho krása v nejobyčejnějších místech, tak jak jsme navyklí.

Tohle album už poctil svou vzletnou recenzí bývalý kolega Deliverance, který jej vyzdobil samotným absolutoriem a není co divit. Můj pohled bude o něco střídmější, možná i odměřenější, ale v řadě věcí dojde k příjemné shodě. Nastalo období nespavosti mezi fans novodobých melancholiků, v očekávání kdy se konečně zaradují z nového záseku na pažbě rockujícího snáře universa, ale kapela samotná na první pohled spala víc jak dobře. Dlouhých sedm let od výjmečného kousku variací na téma člověk a jeho malost vůči přírodě aneb "A Natural Disaster", se kromě nashromáždění dvou výběrovek a stejného počtu DVD, nedělo to hlavní. Nová deska nepřicházela, zaručené zprávy a jejím vydání ji neustále vzdalovaly, a to až k mometu, kdy jsem si (a nebyl jsem sám) nejednou pomyslel, že nastal definitivní konec. Závěr května 2010 tyhle debaty, ostatně stejně zaručené, jako ony zprávy během nečinnosti, rázně utnul. A my mohli znovu pohlédnout do očí 100%ně soustředěné kapele, která vyvrátila veškeré pochybnosti, kterak neví kudy se povznést dál ve své důmyslné atmosféře. Nakonec název alba je všeříkající - jsme tu, protože tu prostě jsme.

 

"We´re Are Here Because We´re Here" je titulem, tak jako de facto každý ze seznamu alb ANATHEMA, minimálně dvojsmyslným. A pohrávat si s těmito slůvky a s nimi vznikajícími myšlenkami, mě nikdy neomrzí. Deska je podstatně našláplejší jak hluboce v podvědomí uložený předchůdce a svým záběrem spíš evokuje spojení dvojice "A Fine Day To Exit" a "Judgement". Ano, až v těchto místech vidím poslání zatím posledního alba. Rockové skladby jsou nadále nápadné svou křehkostí a snovou zápletkou, ale o něco se zrychlilo a přidalo na důrazu. Zpočátku mě překvapuje i samotný vokál, který znovu pookřál a hledá nové polohy, vyšší a procítěnější, pokrok je znatelný. Ovšem celkově výraz ANATHEMA spíš čerpá z vyzkoušeného a testuje pospojovat již jednou vyřčené, ovšem na maximální úrovni a bez náznaku opakování. To by bylo hluboké zklamání, které naštěstí u tak inteligentní a schopné kapely nijak nehrozí. "We´re Are Here Because We´re Here" si šlape své cestičky sice značeným územím, ale nadále je schopné posouvat výraz do nových poloh, jen ne tolik šokujících, jak by snad někdo po sedmi letech klimbu očekával. ANATHEMA se obrací a zároveň akceptuje nové výzvy.

 

Výrazně je využito piano, zejména v první polovině alba hraje velmi důležitou roli a je zkrátka "cítit". Opět zde (na minulém albu jsem ho v oparu unešení mimo tento svět nezastihl) naslouchám zřejmému odkazu Pink Floyd v malebně pulsujících zákoutích spojení rockující alternativy a vznešených nálad. Někdy až nezvykle příliš... Druhá polovina alba je o něco staženější (u ANATHEMy to není zdaleka poprvé) a je slyšet zakomponování symfonického doprovodu, který naplno vynikne právě na kompilačce "Falling Down" a ostrovanům opravdu sluší. V této chvíli jde spíš o náznaky a další formu vyjádření emocí, které jsou opět zachyceny nejvěrněji jak jen to v (ne)obyčejně rockové kapele jde. Album pomalu doznívá, utichá a stále přitom hraje v hlavě jeho začátek a pustit si ho znovu je nevyhnutelná nutnost plnící pravidelnost přirozeného vnímání. Dle mého hlediska vidím o něco výše minulou exkurzi do tajů mysli "A Natural Disaster", ale proč to vlastně říkám? Slyšel snad někdo nahrát tyhle posmutnělé duše z města Liverpoolu špatné album? Ale jděte...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky