Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anihila - Kosmobushir

AnihilaKosmobushir

Victimer25.9.2020
Zdroj: flac
Posloucháno na: vysílači měsíce Titan
VERDIKT: Daleká budoucnost dalekého vesmíru v rytmu děsivého a sterilního minimalismu aneb kosmoprostor ovládli Sověti.

V roce 2158 Sovětský svaz těží z vítězství nad USA v dlouhodobém předhánění obou velmocí v oblasti kosmonautiky. Nyní naši velcí východní sousedé kolonizují planety i asteroidy naší sluneční soustavy a její část tak tvoří další území SSSR. Téměř čtvrt milionu občanů Sovětského svazu obývá planety a měsíce až po Saturn. Na řadě je Neptun, v jehož okolí se právě začíná s průzkumem...


Sovětský kosmobushir (remorkér) Akademgorodok se pomalu blíží k měsíci Tritonu a osamocené posádce kormidelníka Jurije Leonova. Ta se soustředí na důkladný průzkum dosud neznámého prostředí na bázi geometrických 4D skenů prováděných sektor po sektoru, k čemuž jim dopomáhá ne přímo Bůh, ale víra Sovětů v jejich vlastní schopnosti a charakter, kterýžto dalece předčí ostatní. Album je pojato jako záznam signálů zachycených na vysílači měsíce Titan, který patří k planetě Saturn. Je čtrnáct let poté, rok 2172 a je přehrávána poslední komunikace mezi kosmobushirem a posádkou Leonova. Nebo spíš jen jednostranná komunikace remorkéru, progresivní kosmomoloděc se neozývá...

 


Za existencí projektu Anihila stojí mistr klávesového minimalismu Duncan Ritchie, který se jinak realizuje ve známějších spolcích Flowers Of Bodysnatchers a The Rosenshoul. O prvních jsem psal ZDE v rámci povedené desky Alive with Scars a druhé se snažím následovat, když na mě přijde silná vnitřní tužba po strohém nihilismu. Za všechny jeho alba bych navrhoval projet si alespoň to komplilační.


Anihila je minimalistickou a velmi temnou hudební prezentací hlubokého vesmíru. Přesně za tímto účelem projekt vznikl, pro spojení zvuku a vizuálu odrážející okamžiky zavlečení do neprobádaných míst kosmoprostoru. Debutové album Silent Annihilation jsem představil ZDE formou Nedělního poslechu. Je na něm zaznamenán děsivý horror ambient, který zvládá podrásat nervy svou atmosférickou strohostí. Kosmobushir se jako druhé album už z principu pohybuje v podobném prostředí, změna přichází až s celkovým uchopením soundu. Beru ji jako zásadní.


Kosmobushir je čistá sterilita, vesmírný industrial, snaha o obsáhnutí prostoru, kterým se neustále přenáší různé ruchy a přerušované signály. Zvuk je o poznání kovovější, průmyslovější a byť se dál z jeho podstaty line duch děsivosti, tato je dnes více věrna moderním technologiím a studené auře vesmírných zařízení. Neodhalujeme pomocí něj daleká místa plná světla, ani nemíjíme velká tělesa plující vesmírem, která nás omámí tichým šumem působícím tak neodolatelně zvláštně ve vztahu k jejich obrovitým rozměrům. Na Kosmobushir se pořád něčím tluče, lomozí a rachotí. Přerušovaně a zdánlivě nesouvisle. Kolem je jen tma a na maximum aktivovaný stav ostražitosti.

 


Můžeme se stále bavit o nějaké formě dark ambientu, přesněji o té vesmírné, ale já tohle album vnímám spíš jako industriální a ruchové. Příběh je strohý a daný. Deska se nerozpíná, neobjevuje nové prostory, ani možnosti k vyjádření. Je souštředěna na dané téma a nenechává se vyvést z rovnováhy. Koncentruje se na ni a protíná ji údery. Ponořit se do ní podaří nejspíš jen těm zběhlejším v podobném druhu minimalismu, ale snad si najdou cestu do okolí Neptunu i další. Osoba Duncana Ritchieho je zárukou kvalitní zvukové (ne)souhry s navozením patřičné atmosféry. Za sebe musím říci, že ve mně debut zanechal více, Kosmobushir na mě působí o poznání odtažitěji, ale také mnohem propracovaněji. Pro tuláky vesmírem bez doprovodu každopádně vhodná volba.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky