Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je asi trochu zvláštní, abychom si po víc jak patnácti letech činnosti i nečinnosti představovali formaci, která svým hnusáckým death/blackem patří k těm, kteří na tuhle vlnu najeli. Ale na druhou stranu, nejsme zine striktně zaměřený tímto směrem, takže se o malé entrée pokusím. Antediluvian za svou kariéru vydali tři alba, první dvě krátce po sobě a to třetí po letité odmlce až na konci léta loňského roku. Především druhá deska λόγος představila dvojici Haasiophis - Mars Sekhmet ve skvělé formě a tento mrzký materiál v sobě nesl hned několik znaků vlastní kreativity. I dnešním pohledem je to pořád skvělá možnost, jak si Antediluvian zamilovat nebo je nenávidět. Vedle trojice velkých desek je to ale hlavně kvantum splitek, co zdobí diskografii Kanaďanů. Ta lemují cestu kapely i v období, kdy neměla dost sil ani materiálu na regulérní album. Důvodem byl přesun ženy mlátičky, tedy Mars Sekhmet, do Rakouska. V té době aktivita kapely jednoduše ochladla.

Je to už dlouhých osm let, co Antediluvian vyšlo ceněné album λόγος. Už na něm se coby kytarista objevil Aedh Zugna, který dnes platí za stálého člena kapely a má na starosti basu. Zřejmě se poté, co tahle cháska nabrala novou energii podpořenou live akcemi a Aedh byl u toho, dostal do pozice stabilního člena. Nechme ale už tlachání na téma historie a vrhněme se do přítomnosti. Nové album nazvané The Divine Punishment definuje kapelu jako narostlejší co do významu své obskurnosti. Je to hotová aura zvrácenosti a elegance vyšinutí. Festival chorých mravů povýšený na další level. Novinka má na háku předsudky a je tématicky zaměřená na projevy tělesné deviace. Duch alba je zkažený, jeho obsah perverzní, surově podzemní, ale také avantgardní a experimentální, celkově ne tak urputný jak bývalo zvykem. Překračující hranice žánru.  

Tahle deska rozhodně není běžné vysílání prasácké temné hmoty, ale umělecké ztvárnění čehosi odporného a pokrokového zároveň. Je to jako zírat do hlubokého kanálu, roztěkaně přitom listovat porno časákem a ještě stíhat uvažovat jako progresivní hudebník. The Divine Punishment je velký krok kupředu. Do světa abstraktních vizí a rozkročení se ve svém vlastním stylu. Pak už může začít souboj myšlenek, jak tento posun dává kapele nový rozměr a jestli to už není za hranou. Každopádně je to dobrodružství, které mi přijde interesantní, a při kterém se počítat poslechy vůbec nevyplácí. Je to droga, jejímž účinkům stěží rozumím, ale musím se k ní pořád vracet. Asi hlavně proto, že perverze z The Divine Punishment doslova stříká a ten prasácky intelektuální rozměr jejího zpracování umí fascinovat. Nebo taky strašně prudit. Ale to už k Antediluvian prostě patří, ta hrana je v jejich podání hodně tenká.

Je to album o výstřednosti, jak konceptem, tak hudebně. Jeho hodinová délka porcuje příběh pokroucených představ typicky kanálním mručením, hodně je dopřáno různým hlasům, deklamacím a dalším výlevům. Kytarové disonantní spirály, mnohdy nekonečně se opakující motivy, moře samplů a dalších zvukových kolapsů, objeví se i housle a dobré je hledat zalíbení i v bubenické práci madam Sekhmet. Dimenze Antediluvian zase narostla, nebojme se jí nazvat velkolepou obskurní špínou. Typickým příkladem, jaký prostor dnes kapela může zabírat, je skladba Guardians of the Liminal. Během chvilky se dopředu dostanou synťáky, přidají se housle a najednou je z toho spojení do země zadusané odpornosti a veškerenstva. Takovým podivně rozklepaným způsobem. Jako když na jiném místě alba je dopředu vytaženo rozklepávání v jiném smyslu - hudba chvíli supluje mrd. Jako protiklad experimentální povahy alba je na něm stále dost míst, kde se to řeže postaru. Příkladem budiž Sadomaniacal Katabasis, minutu trvající odpadní grind. Kdo vydrží vyslechnout White Throne, zmutovanou deklamaci doprovázenou jen ozvěnami z puklin země, je už zřejmě připraven na všechno. Co baví mne, je to množství zvratů, zvířecí nasupenost a její následky. A ty neustálé ruchy, které album vytrvale doprovází. Je to death, je to black, je to taky noise a teatrálně obscénní tanec na všech těchto žánrech. Je to symfonie zvrácenosti, matroš pro maniaky, kteří se nebojí jít dál, než bývá běžné. A někdy taky srabácké.

Počítám, že The Divine Punishment bude mít stejný zástup ctitelů, jako jeho odpůrců. Antediluvian učinili nový krok ve svém podivuhodně ujetém světě a nahráli zatím své nejšílenější album. Zatuchlé, kruté, geni(t)ální i nadobro ztracené v chaosu. Proklestit se přes něj chce silnou náturu. Neuhnout i když to vypadá, že už je to překombinované a všechny ty pokroucenosti drtí mozek v hlavě, může být kumšt. Tohle je extrém s přesahy pro vyvolené.