Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Každý si pod slovem hymna – anthem – představí asi něco podobného, představy se budou lišit jen v drobnostech. Mělo by jít o srdečnou, majestátnou a někdy pompérní skladbu, při které se orosí oko či vyletí ruka v pěst za huronského křiku. Anthem je také jedna deathmetalová sběř z Polska, která poslala promáč jejich nové nahrávky nazvané Praeposterum. Jde v pořadí o jejich druhou řadovou desku. A oproti názvu tohle dílo o hymnech ani nečulo, je zkažené a chlípné.

Od začátku je to prasácká, zhutnělá představa sodomizujících kleriků. Neutuchající bicí mašina tluče hlava nehlava a zprava doleva, občasný činel odšumí temnotou. O melodiích si nechávám jen zdát a snažím se vydržet tento monotónní, blasfemický kongres. Hodně těžko hledám kus něčeho, co se odcizuje většině, únik z masy této trýzně. Nenacházím to ani v brutálním growlu ani ve sporadických kytarových výlevech přeplněných pisoárů. Jediným vyrušením z agónie je vzácné zpomalení, kdy si ve středním tempu můžu otříz opocené čelo. To mi vlastně nabízí i pěkná, procítěná instrumentálka 666.

Je jich deset, těch makabrózních kompozic točících se většinou kolem tří minut. Jedna jako druhá člověka nasaje a vyplivne po totálně promrhaných dvaatřiceti minutách. Zajímavosti? Žádné. Celkově je to ortodox, pravé jádro antireligiozního smýšlení. Doporučení směřuje k otrlým a postiženým jedincům, co upřednostňují výplach bez hlubších otázek.