Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Antigod - The Masquerade

AntigodThe Masquerade

Sorgh13.12.2013
Zdroj: CD
Posloucháno na: JVC MX - D302T
VERDIKT: Album The Masquerade pro mě nepředstavuje nic než tuctový metal, kterého jsou okolo nás mraky. Snad se chlapům v budoucnu podaří přijít s něčím, co vydání další dlouhometrážní placky ospravedlní.

Z industriálního lůna severní Moravy se mi dostalo do rukou debutní album kapely Antigod. Jde o mladý materiál, čerstvý jako letní pohlazení, které teprve nedávno vyvanulo do ztracena. Pokusím se The Masquerade sejmout masku a sáhnout jí hezky na dřeň. Že to bude ale tak těžké jsem nečekal. Nejsem stroj, který vyprodukuje sadu slov na počkání kdy se mu zachce. Proto jen složitě hledám slova k desce, která mě vůbec nechytla za šos. Žádný cit ani pocit. Dávám to za vinu vnitřní chemii, která nefunguje, protože ať hledám s lupou v ruce a naslouchátkem sebevíc, nenacházím žádné zřetelné závady či chyby, které by situaci vysvětlily. Nemám potíže album přehrát, ale stéká po mě jako voda po vykrmené huse a zůstávám suchý. A právě to mě zaskočilo. 

 

Kapelu tvoří ostřílení muzikanti, kterým hrubá muzika naplňuje život již řadu let. Mají za sebou angažmá ve známých projektech, v Antigod se však rozhodli pohlédnout na muziku z odlišného úhlu. Grindové, atmosférické a doomové prvky nechali za dveřmi a svoji pozornost věnují přímočařejší tvorbě. Ať už ji nazveme deathmetalem nebo thrashem, jde o tvrdý materiál a pravda se pohybuje někde na půli cesty. Kapela se nesvazuje těsným korpusem a dává na vědomí, že si  každý může najít to svoje. Jistotu lze hledat v rychlé a důrazné kadenci, kolem níž si křepčí někdy zvláštní kytarové melodie. Instrumentálně jsou Antigod vyzrálou kapelou, která zahraje na co si jen pomyslí. Kytaristi se válí v rifech, pouští sóla na špacír a to vše činí s nohou za krkem.

 

Nebylo by to nic nového pod sluncem, kdyby se tu občas nemihl cár elektronického oparu. Jde o intra s efektizovaným hlasem nebo občasné syntetické vložky u některých skladeb. Těmito prvky kapela udělala krůček k originalitě, ale ne každému se tím zavděčí. To ostatně ani není možné. Mě osobně příliš neoslovují a raději bych se obešel bez nich.To jsou však jen subjektivní pocity, tyhle věci u jiných vyvolají blažený úsměv. Jako větší problém vidím kompoziční jednoduchost. The Masquerade je z tohoto pohledu celkem marná deska. Chlapi řeší už mnohokrát použité vzorečky, skladby jsou předvídatelné a bez většího nápadu. Krom občasných sól se skoro každá skladba točí kolem jednoho motivu a rozdíl je jen v tempu, když většinový cval střídají pomalá a rázná hrábnutí do strun spojená se skandováním. Postava na obálce desky proto ani masku na obličeji nepotřebuje, protože nemá tajemství.                                                                     

 

Album se točilo v Šopě a kromě bicích žádný výrazný problém neslyším. Vokál, ač mi svým zabarvením nejde pod vousy, je krásně odlišen od nástrojů. Taktéž kytary jsou pěkně slyšet ale basa už je na tom hůř. Ale bubeník? Ten buď provedl nějakou lumpárnu nebo ho nemají rádi. Rozlišit jeho práci v hlukovém kotli je pořádná fuška a požitek žádný. Je to škoda, protože by desce určitě přidal na atraktivitě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky