Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Antigod - The Masquerade

AntigodThe Masquerade

Sorgh13.12.2013
Zdroj: CD
Posloucháno na: JVC MX - D302T
VERDIKT: Album The Masquerade pro mě nepředstavuje nic než tuctový metal, kterého jsou okolo nás mraky. Snad se chlapům v budoucnu podaří přijít s něčím, co vydání další dlouhometrážní placky ospravedlní.

Z industriálního lůna severní Moravy se mi dostalo do rukou debutní album kapely Antigod. Jde o mladý materiál, čerstvý jako letní pohlazení, které teprve nedávno vyvanulo do ztracena. Pokusím se The Masquerade sejmout masku a sáhnout jí hezky na dřeň. Že to bude ale tak těžké jsem nečekal. Nejsem stroj, který vyprodukuje sadu slov na počkání kdy se mu zachce. Proto jen složitě hledám slova k desce, která mě vůbec nechytla za šos. Žádný cit ani pocit. Dávám to za vinu vnitřní chemii, která nefunguje, protože ať hledám s lupou v ruce a naslouchátkem sebevíc, nenacházím žádné zřetelné závady či chyby, které by situaci vysvětlily. Nemám potíže album přehrát, ale stéká po mě jako voda po vykrmené huse a zůstávám suchý. A právě to mě zaskočilo. 

 

Kapelu tvoří ostřílení muzikanti, kterým hrubá muzika naplňuje život již řadu let. Mají za sebou angažmá ve známých projektech, v Antigod se však rozhodli pohlédnout na muziku z odlišného úhlu. Grindové, atmosférické a doomové prvky nechali za dveřmi a svoji pozornost věnují přímočařejší tvorbě. Ať už ji nazveme deathmetalem nebo thrashem, jde o tvrdý materiál a pravda se pohybuje někde na půli cesty. Kapela se nesvazuje těsným korpusem a dává na vědomí, že si  každý může najít to svoje. Jistotu lze hledat v rychlé a důrazné kadenci, kolem níž si křepčí někdy zvláštní kytarové melodie. Instrumentálně jsou Antigod vyzrálou kapelou, která zahraje na co si jen pomyslí. Kytaristi se válí v rifech, pouští sóla na špacír a to vše činí s nohou za krkem.

 

Nebylo by to nic nového pod sluncem, kdyby se tu občas nemihl cár elektronického oparu. Jde o intra s efektizovaným hlasem nebo občasné syntetické vložky u některých skladeb. Těmito prvky kapela udělala krůček k originalitě, ale ne každému se tím zavděčí. To ostatně ani není možné. Mě osobně příliš neoslovují a raději bych se obešel bez nich.To jsou však jen subjektivní pocity, tyhle věci u jiných vyvolají blažený úsměv. Jako větší problém vidím kompoziční jednoduchost. The Masquerade je z tohoto pohledu celkem marná deska. Chlapi řeší už mnohokrát použité vzorečky, skladby jsou předvídatelné a bez většího nápadu. Krom občasných sól se skoro každá skladba točí kolem jednoho motivu a rozdíl je jen v tempu, když většinový cval střídají pomalá a rázná hrábnutí do strun spojená se skandováním. Postava na obálce desky proto ani masku na obličeji nepotřebuje, protože nemá tajemství.                                                                     

 

Album se točilo v Šopě a kromě bicích žádný výrazný problém neslyším. Vokál, ač mi svým zabarvením nejde pod vousy, je krásně odlišen od nástrojů. Taktéž kytary jsou pěkně slyšet ale basa už je na tom hůř. Ale bubeník? Ten buď provedl nějakou lumpárnu nebo ho nemají rádi. Rozlišit jeho práci v hlukovém kotli je pořádná fuška a požitek žádný. Je to škoda, protože by desce určitě přidal na atraktivitě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky