Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Předchozí desce Aorlhac L'esprit des vents jsem se před časem věnoval (tady) a krapet ji rozpitval. V jejím závěru jsem kriticky prohlásil – nebýt to promo, ani bych o album nezavadil. Abych mohl ocenit klady novinky Pierres brûlées a srovnat jej s předchozími počiny, poctivě jsem si starší kusy znovu poslechl. Názor na ně jsem nezměnil. Kapele to hrálo vcelku dobře, ovšem nápady byly lehce řečeno nic moc. Tu a tam šedou vatou probleskly výraznější riffy, Spellboundovi to zpívalo hodně dobře, ale to je tak všechno. Proto jsem nečekal, že by mě Aorlhac mohli příjemně překvapit. Pierres brûlées je po všech stranách dotaženější a zábavnější. A rovněž všestrannější.

Nakolik přispěli k výrazně propracovanějšímu materiálu dva novicové – bubeník K. H. s kytaristou Wÿntër Ärvnem, netuším. V bookletu je opět uveden coby výhradní skladatel NKS. Nicméně zejména bicí nástroje jsou tentokrát nabušené opravdu skvěle. Kapelu a její sound lepší rytmická sekce kvalitativně posouvá dál, než by se jí v minulosti mohlo jen zdát. K. H. je bubeník velice rychlý. Má tuny nápadů a umí je realizovat. Dokáže do šílených blastů narvat tuny přechodů. Pierres brûlées tedy není pouze nářezem. Aorlhac už na předchozích nahrávkách dokázali, že pro své vyjádření potřebují epickou výpravu, melodie promíchané středověkými nápěvy. Ty sice musely tentokrát krapet ustoupit blackové vichřici, avšak vše plně vyrovnávají docela nakažlivé melodie a Spellboundův široký hlasový projev sahající od screamů přes křičení, sbory až k dramatickému veršování.

Aorlhac zapracovali nejen v tvůrčí rovině a chytřejších aranžích. Poradili si i se zvukovým kabátem. Líbí se mi, že v muzice i ve zvuku zachovali své poznávací znaky, díky kterým se stávají rozpoznatelnými, přičemž je album čitelné, zvučné a nástroje příjemně zabarvené. Když už chválím, určitě bych měl ocenit grafickou stránku alba. Nejednoznačný motiv mi nevadí. Ve zvolených barevných odstínech art worku i fontu písma, doplněnými černobílými fotografiemi členů se příjemně listuje.

Netvrdím, že je Pierres brûlées bez chybičky. Není ani geniální nebo výjimečné. Ale díky skladbám jako je do punku hozená Vingt sièges, cent assauts, s nakažlivým refrénem následující Nos hameaux désespérés, zuřivě melodická La guerre des esclops a hlavně nejsilnější a nejvzteklejší úvodní vypalovačka La colère du volcan, je tohle album mým stálým společníkem a zřejmě už neřeknu – nebýt Pierres brûlées promem, ani o něj nezakopnu. K albu jsem přistupoval s despektem, ale zároveň veškerým možným respektem a pokorou. Nečekal jsem, že mě chytne za šos a nepustí. I přes podobnou stopáž jako předchozí L'esprit des vents mi Pierres brûlées připadne kratší, přitom rychlejší a zuřivější, atmosféricky pestřejší a návykovější. La cité des vents a L'esprit des vents dělilo osm let, rozdíl mezi nimi byl mnohem menší, než co se kapele podařilo tentokrát za pouhé tři roky. Dost dobrá deska, která mi udělala nečekanou radost.