Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aorlhac - Pierres brûlées

AorlhacPierres brûlées

Garmfrost26.11.2021
Zdroj: CD, 6-panelový digipak / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Blacková vichřice s nakažlivými melodiemi prošpikovanými středověkými nápěvy. To jsou současní Aorlhac a jejich Pierres brûlées.

Předchozí desce Aorlhac L'esprit des vents jsem se před časem věnoval (tady) a krapet ji rozpitval. V jejím závěru jsem kriticky prohlásil – nebýt to promo, ani bych o album nezavadil. Abych mohl ocenit klady novinky Pierres brûlées a srovnat jej s předchozími počiny, poctivě jsem si starší kusy znovu poslechl. Názor na ně jsem nezměnil. Kapele to hrálo vcelku dobře, ovšem nápady byly lehce řečeno nic moc. Tu a tam šedou vatou probleskly výraznější riffy, Spellboundovi to zpívalo hodně dobře, ale to je tak všechno. Proto jsem nečekal, že by mě Aorlhac mohli příjemně překvapit. Pierres brûlées je po všech stranách dotaženější a zábavnější. A rovněž všestrannější.

 

Nakolik přispěli k výrazně propracovanějšímu materiálu dva novicové – bubeník K. H. s kytaristou Wÿntër Ärvnem, netuším. V bookletu je opět uveden coby výhradní skladatel NKS. Nicméně zejména bicí nástroje jsou tentokrát nabušené opravdu skvěle. Kapelu a její sound lepší rytmická sekce kvalitativně posouvá dál, než by se jí v minulosti mohlo jen zdát. K. H. je bubeník velice rychlý. Má tuny nápadů a umí je realizovat. Dokáže do šílených blastů narvat tuny přechodů. Pierres brûlées tedy není pouze nářezem. Aorlhac už na předchozích nahrávkách dokázali, že pro své vyjádření potřebují epickou výpravu, melodie promíchané středověkými nápěvy. Ty sice musely tentokrát krapet ustoupit blackové vichřici, avšak vše plně vyrovnávají docela nakažlivé melodie a Spellboundův široký hlasový projev sahající od screamů přes křičení, sbory až k dramatickému veršování.

 

aorlhac

 

Aorlhac zapracovali nejen v tvůrčí rovině a chytřejších aranžích. Poradili si i se zvukovým kabátem. Líbí se mi, že v muzice i ve zvuku zachovali své poznávací znaky, díky kterým se stávají rozpoznatelnými, přičemž je album čitelné, zvučné a nástroje příjemně zabarvené. Když už chválím, určitě bych měl ocenit grafickou stránku alba. Nejednoznačný motiv mi nevadí. Ve zvolených barevných odstínech art worku i fontu písma, doplněnými černobílými fotografiemi členů se příjemně listuje.

 

 

Netvrdím, že je Pierres brûlées bez chybičky. Není ani geniální nebo výjimečné. Ale díky skladbám jako je do punku hozená Vingt sièges, cent assauts, s nakažlivým refrénem následující Nos hameaux désespérés, zuřivě melodická La guerre des esclops a hlavně nejsilnější a nejvzteklejší úvodní vypalovačka La colère du volcan, je tohle album mým stálým společníkem a zřejmě už neřeknu – nebýt Pierres brûlées promem, ani o něj nezakopnu. K albu jsem přistupoval s despektem, ale zároveň veškerým možným respektem a pokorou. Nečekal jsem, že mě chytne za šos a nepustí. I přes podobnou stopáž jako předchozí L'esprit des vents mi Pierres brûlées připadne kratší, přitom rychlejší a zuřivější, atmosféricky pestřejší a návykovější. La cité des vents a L'esprit des vents dělilo osm let, rozdíl mezi nimi byl mnohem menší, než co se kapele podařilo tentokrát za pouhé tři roky. Dost dobrá deska, která mi udělala nečekanou radost.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 1.7.20 8:31

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky