Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že jsem narazil na Apognosis, považuji za jednu z těch šťastných náhod, díky kterým je svět zajímavý. Album Dominion In Polarity totiž patří k těm nemnoha, která vás zaseknou na první nahození a jste jasní. Originály vás buď praští do hlavy hned, nebo je musíte zbavit nánosu povrchních dojmů a dobrat se jádra. Tenhle řecký one-man projekt patří do první kategorie a je tak čestnou výjimkou v haldách ostatního zboží. Aktuální deska je druhou dospělou nahrávkou a i když stěží dosahuje čtyřiceti minut hrací doby, po jejím skončení se cítíte naplněni.

Záhadný M.N., který je za projektem schován, je nejen šikovným muzikantem, ale hlavně potentním skladatelem, který dokáže ve svých opusech vykreslit všelijaké příběhy. Ani stopy po nudě, monotónnosti nebo prázdnotě. Naopak jde o napínavé a dobrodružné kapitoly psané s řeckým temperamentem. Při poslechu na mě dýchají duté kaverny a důlní komory s netopýry, které by se hodily i pro živou realizaci. Jakmile si nahrávku pustíte, pak jsou však slova zbytečná.

Dominion In Polarity je drsná blackmetalová jízda, při které jsem dlouho přemýšlel nad zdroji temných inspirací. Zní jinak než ostatní, tluče srdcem hrdobce, jakého svět možná neviděl a stejně se v ní orientuji lehce jako doma. Občas vrazím do rohu od stolu, který nestojí tam kde by měl, ale základní rozložení je velice povědomé. Předně je zde mnoho záchytných bodů, díky kterým jsou skladby jasně rozpoznatelné. Narozdíl od mnoha fičáků, ve kterých je skladba číslo tři v podstatě stejná jako ta šestá nebo sedmá, tady má každá svoji tvář a přesně dané místo. Kytarové party tvoří sošné pilíře, o které se lahodné ucho může opřít. Jako den a noc se střídají sloky s refrény a přesto nemám pocit nabiflované osnovy. Náladotvorné vyhrávky halí uvědomělou strohost do zádumčivého rubáše, v jehož záhybech často ztrácím dosavadní představu o rozložení sil. To mě baví a dává to nahrávce různé odstíny.

Neméně důležité pro mě je, že album není černobílé. Jeho technickou zajímavost a zdařilost prostupuje atmosféra, která v sobě míchá jednak pocity starých a tradičních nahrávek, zároveň v lokálních proudech tvoří omrzliny díky chladným a strukturovaným klopýtnutím. Staré dobré časy vanou z klepaček a sypkých rytmů, které šustí jako dávné podzimní dny a kapela vsadila na klasiku hned v úvodu alba. Začínáme ji tak poznávat hezky polehoučku, dává pozor, aby posluchače nepoplašila a zvolna přidává temné ingredience. Uvolněné kytarové melodraní dává nahlédnout do hlubin promyšlených kompozic, ve kterých dominuje ubohý, trýznivý obrys čehosi jako svědomí. Nálada je lehce depresivní a zavání doomem. Lehká monotónnost není na závadu a patří ke stylu jako zadek na hrnec. Na jiných místech dominuje strohý rytmus s řezanými riffy a já mám skoro chuť koukat do zrcadla a salutovat.

Apognosis je nová tvář, zjev, kterému by slušelo více pozornosti. Jeho největší síla je ve schopnosti poskládat ze známých tvarů něco úplně jiného a neoposlouchaného. Má sebevědomí, jistotu v nápadech, které jako magnet dokáží upoutat pozornost a tu potom zaslouženě odměnit.