Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Arallu - En Olam

AralluEn Olam

Sorgh28.9.2020
Zdroj: CD (Sat266/ER-005), promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL PG 490, Dual CV 1400, Bandcamp
VERDIKT: Asi by to do nich nikdo neřekl. I když Arallu nepatří k těm často skloňovaným, chlapi nelení a pravidelně natáčí desky. En Olam z loňského roku je zatím tou poslední.

Jde o další promo CD od Satanath Records, kterého jsem se ujal a které mi přišlo do rukou se značným zpožděním od jeho vydání. Takže už uběhnul kus času, během kterého měla spousta lidí možnost jej slyšet a udělat si názor. Pro mě jde o novinku. Osobně se neřadím k zaníceným fanouškům Arallu a jedinou zkušenost mám s jejich albem The Demon From The Ancient World z roku 2005. Jejich metal mi přijde takový neumětelský, hrubý a chybí mi v něm jakási větší hodnota. Těžko to nějak blíž definovat, ale třeba Melechesch mi jsou mnohem blíž. Protože však už uběhla dlouhá doba od našeho prvního kontaktu, tak mě docela zajímá jak znějí Arallu v druhé dekádě 21. století.  

 

Co jsem tak dopředu tušil je pocit, že jsem o nic moc nepřišel a ty tři alba vydaná mezi "Demonem" a En Olam nemám důvod nějak blíže zkoumat. Co je evidentní na první pohled, tak že Arallu opustili krásné a výpravné obaly, které kdysi halily jejich tvorbu a teď se snížili k podivným a neumětelským mazaninám. En Olam v tom asi kraluje. V hudbě pak vidím minimální posun. Válečníci zůstávají na svých pozicích a připomíná to minimálně se vyvíjející situaci v jejich regionu. Hudba má archaický, lehce primitivní zvuk odpovídající stylu a nevýrazné aranže nás vrací do dřevních dob black metalu. Kapela jakoby naprosto nestíhala krok s dobou a ustrnula. Možná jde o záměr, možná hraje roli jistá izolovanost kapely na Dálném východě. Někomu tahle tvář kapely bude šmakovat a bude ji za jejich ortodoxnost vynášet do nebe. Ta zatvrzelost a přímé, bezskrupulózní umění lze brát jako úmyslný postoj a pokud to tak je, nelze protestovat. Nicméně já jsem asi už hodně zmlsanej a když si ke svým postřehům přičtu kompoziční slabost, tak je vymalováno. Jen vzácně mě melodie zaujala víc, než tradiční bigoš na rádiu Beat.

 

Určitou záchranou situace se stává exotický původ kapely a s ním spojený fakt, že Arallu do své tvorby rádi montují typické melodie regionu a jeho tradiční nástroje. Díky nim se En Olam stává jedinečnou a někdy i zajímavou deskou. Kromě darbuky, která kromě klasických bubnů rezonuje divokými a exotickými rytmy, zaujme hlavně saz, strunný nástroj podobný jakési mandolíně, díky jehož zvuku není té nejmenší pochybnosti odkud vítr vane. Když se urve trocha energie a jeho struny rozmydlí zkušená ruka, tak výsledný dojem se stává doslova krutým.

 

 

Jakkoliv si mě En Olam jako celé album nezískalo, rád bych ocenil několik dobrých skladeb, které si nezaslouží být pošlapány neúprosnou kritikou. Třetí pecka na albu se jmenuje Devil´s Child a je pravým pouštním trhákem, u kterého se na místním čochu zajisté perou fousatí rabíni. Víc než čím jiným útočí nakažlivým motivem a rytmem správného dupáku. Pak je tu Guard Of Sheol, která představuje fakt divokou jízdu pod křídly pouštních sokolů. Blackmetalovou zběsilost naleptává exotická, přitom krutě studená melodie hoblovaná pravděpodobně na zmíněný saz. Do třetice na mě silněji zapůsobila Unholy Stone, ale všechny mají jedno společné a to silný, blízkovýchodní šmrnc. Bez něj bych si nevěděl rady.


Arallu jsou pevným bodem tam kdesi na východě, kam našinec nevidí, ale díky nim tuší, že ocel se kalí prakticky všude. Black metal je pro ně jazyk, kterým vypravují tajemství starých kultury lépe, než by se jim to dařilo v nějakém anglicky psaném textu. To, jestli posluchače dokážou strhnout do víru svých příběhů, je spíš otázka vkusu než čehokoliv jiného. Já osobně dávám přednost jiným, ale u Arallu musím ocenit vytrvalost a věrnost stylu. Z tohoto pohledu pak nějaké hodnocení trošku ztrácí na váze.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 1.7.20 8:31

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 29.9.20 6:41odpovědět

... se na místním čochu zajisté perou fousatí rabíni :D

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky