Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aran - Maahan Laskettu

AranMaahan Laskettu

Victimer10.10.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: V pokojíku, na kraji lesa a hlavně sám. Třetí album finského atmo black projektu Aran hledí do dálek a do hloubky nejde.

Aran je další přírodní mystik ukrývající se před světem, ale řvoucí do krajiny svá hudební poselství. Už potřetí. Schoulen do své vlastní samoty, s kytarou, klávesami a chutí pustit svůj kousek severu mezi další lidi. V rytmu atmosférického lo-fi blacku vyčuhujícího mezi stromy, jak je vidět na obalu alba Maahan Laskettu. To v překladu znamená něco jako "dole na zemi", a podtrhne to ono splynutí se severskou přírodou. Aran o ní rozmlouvá výpravným, ale ryze podzemním tónem. Vše je uděláno na koleni, v útulném pokojíku, s výhledem na lesy, a hlavně v mysli autora. Za projektem Aran najdeme jistého Juhaniho, který si samozřejmě na vše vystačí sám. Jeho hudba je náladová, přitom přízemní a obyčejná. Když sešlápne pedál, není čas na nic čekat a uhání se vpřed. Na klidnější atmosférické přestávky po rychlém běhu po lese je ale taky místo. Tento severský kousek přírody má lavičky s pěkným výhledem. Je to taková domácí tvorba, ale odpoutat se díky ní od běžných starostí jde docela dobře. A to se počítá.

 


Na tento projekt jsem narazil celkem náhodně, taky o samotě a s výhledem z okna. A konec konců i s kulminující chutí poznat něco podobného. Takové nečekané setkání, což mám rád, a asi mi zrovna chybělo. Hudba Aran voní přírodou, chladivým severem a epikou. Blackovou rychlost doprovází lehce uchopitelná výpravnost, hojné klávesování a dojde i na terénní nahrávky pořízené přímo v přírodě. Blízkost civilizace je ovšem doslova na dotek. Aby bylo jasno, z hudby Aran jde nejen naturální aroma, ale taky kus současnosti a ty okna, odkud se do lesů vyhlíží, lze bez problémů spatřit. Do lesa se jde na známá místa, žádné temné dobrodružství se nekoná. Jen taková procházka. Tohle všechno ukáže instrumentální skladba Pinnan Alta. Jediná to věc, která dlouze nevypráví a dá na jasnější sdělení.


Abychom si finský projekt Aran trochu představili, musíme se vrátit do roku 2018. Juhani během té doby nahrál jedno demo a tři alba. Jeho samotářský rukopis se profiloval až do fáze nového alba Maahan Laskettu. Tam nás ranními paprsky schovanými za stromy vyprovodí úvodní skladba Hiljaisuus. Chce je umlčet, dát na divokost a opravdovost severské krajiny. Aran na ploše deseti minut názorně předvádí, kde je jeho místo. Rozehrává rychlé, melodické a klávesami podpořené putování, ve kterém je poměrně vzteklým průvodcem. Klidnější a prosněné pasáže ale dostanou také svůj prostor k realizaci a jako by ponoukaly to slunce, ať nám svítí na cestu nejen brzy ráno, ale celý den. Pravidla nenáročného, spíš odpočinkového výletu jsou nastavena, moc věcí si sebou brát nemusíte.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/aran.jpg


Výbava alba Maahan Laskettu je v dalších dílech dost podobná. Svým dopadem ale spíš průměrná. Slušně melodicky zvládnutá, díky dlouhým skladbám dostatečně epická a proměnlivá, ale zkrátka taková obyčejná. Hovím si v jejím nekomplikovaném království s jasným oslovením, ale hloubku postrádám. Aran to drhne bez příkras, i když je jeho hudba o emocích a severských atmosférách. Jeho kouzlení má své limity, ale například ve druhé skladbě Poltettu maa jako by vystrkovaly růžky možnosti jít dál a dostat do svého zvuku víc blackgaze tématiky. A nebál bych se ani dalších vlivů, nebo nástrojů. Tak třeba příště. Takto Maahan Laskettu potěší, ale nenadchne.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky