Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Arkona (PL) - Chaos.Ice.Fire

Arkona (PL)Chaos.Ice.Fire

Bhut1.4.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Tato banda spadá do počátků devadesátých let, kdy se black metal těšil své slávě a největší kontroverzi. A této době a vnímání žánru zůstává Arkona věrna i po dvaceti letech.

Asi nebude od věci si ujasnit, že Arkona, o které nyní bude řeč, není ta, jež je snad všeobecně známější a povědomější. Tato Arkona pochází z Polska a její existence je datována od roku 1993, přičemž ta profláklejší ruská Arkona vznikla až o deset let později. Pro věrné fanoušky black metalu však nebude toto jméno nikterak neznámé. Kapela má na kontě vskutku povedené kusy, kterým jsem svého času propadl i já. Ovšem čas odvál zájem a pozornost byla soustředěna pochopitelně jinam. Přiznám se totiž, že mne splitka a kdejaké kompilace z křesla zrovna nezvedají a upřímně nezajímají. Poslední vzpomínky tedy spadají až do roku 2003, kdy vyšla čtvrtá a do nedávna poslední řadová deska Konstelacja Lodu. Máme sice na krku počátek čtvrtého měsíce nového roku, ale vzpomeňme ještě událost z roku předchozího, kdy se na svět konečně vypravilo další plnohodnotné album Chaos.Ice.Fire.

 

Název desky by spíše zapadl do koncepce nápadů takových Revenge z Kanady, ale jisté je, že k náplni alba vcelku sedí. Možná že to pro mnohé bude již x-krát omleté klišé a vesměs zbytečné a pro jistotu přehlédnuté dílo. Zájem jistě neumocní ani samotný obal, který jednoduše vypadl z továrny na zlý black metal, ale jděme trochu hlouběji. Tato banda spadá do počátků devadesátých let, kdy se black metal těšil své slávě a největší kontroverzi. A této době a vnímání žánru zůstává Arkona věrna i po dvaceti letech. Pokud vás tedy nezajímá syrový svižný black metal s bzučivými kytarami, nemá smysl, abyste se obtěžovali poslechem něčeho takového, jako je Chaos.Ice.Fire. Já jsem zastydl a nestydím se za libování si v tomto pojetí hudby a s chutí žeru počmárané obličeje, hřeby, misantropii, odmítání všech hodnot a dalších atributů, nesmazatelně spojených s black metalem.

 

Už od samého prvopočátku je jasné, že Arkona neopustila své žezlo a na trůně sedí stejně hnusně jako kdysi. Možná že přibylo pár litrů prolité krve, možná, že na kůlu je o nějakou lebku navíc, neboť tempo zdivočelo a včely se staly agresivním organismem. Kdo hledá pomalejší kusy, uvolnění, oddych, budiž předem zatracen a v daných končinách nemá co pohledávat. Jedinou výjimku snad tvoří věc Zasypiając w strachu, která je o poznání pomalejší (střední tempo) než zbytek skladeb. Kapele se podařilo zachovat i ducha, řekněme, dobového soundu, kdy jistá špinavost svědomitě obestírá jednotlivé pasáže. Jakýsi duch tajemna bloudí mezi minutami a tu a tam se zjeví, aby bylo jasné, kdo je tu pán. Jde totiž o to, že kapela se nebojí použít i klávesy, kterými podbarvuje svou hudbu. Ovšem nestaví na nich ani jednu pasáž, to je třeba si uvědomit a pamatovat. Stěžejním bodem jsou pochopitelně kytary, kterým stíhá akorát tak bicí mašinérie.

 

Budu to říkat znovu, ale je to vážně svižné a rychlé dílo, které mile zapůsobí na pokřivené black metalové duše. Tito stoupenci mohou plesat radostí nad povedenou nahrávkou, která nenabízí nic jiného než tunu sypanic a vydařených riffů. Musím odhalit pravdu, že tahle nahrávka se mi líbí a přehrávačem jsem ji protočil nesčetněkrát. Však se také nemohu dočkat zastávky v rámci Chaos Is Coming Tour po boku našich vylétnuvších Inferno.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

tojos666 / 10.12.14 19:55odpovědět

vynikajici

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky