Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Úvod v pořadí třetího textu o Asafu Avidanovi bych mohl začít v podstatě úplně stejně jako ten druhý, který jsem psal v dubnu roku 2015 v souvislosti s druhým sólovým albem Gold Shadow. Klidně se k té recenzi ještě vraťte a samozřejmě se vraťte i k té úplně první, v níž kolega Ruadek probíral jeho první sólo desku Different Pulses (2013). Pokud tehdy v souvislosti s hodnocením padla celá stovka (čímž u nás docela šetříme), má to jeden logický závěr a jeden přesah do dneška, který půjde rozřešit jen stěží. Závěr je ten, že muzika Asafa Avidana nás položila na lopatky a otázka pro dnešek potom ta, jak ohodnotit The Study on Falling, když je to určitě to nejlepší, co Avidan nahrál?

Třetí Avidanova deska překvapuje v mnoha ohledech, jejichž výčet můžeme začít u množství hostujících muzikantů, kteří se museli vlézt do zatím nejsubtilnějších aranží, jaké Avidan napsal. Nástrojové obsazení skladeb je typicky rockové (kytara, baskytara, bicí a klávesy), ale v naprosté většině hracího času šetří vitalitou a nahrávce propůjčuje mnohem větší nádech do blues než do klasického rocku. Hudba plyne lehce, s trochou nadsázky zavání kavárnou pro lepší společnost a Avdian mnohem víc než rockového muzikanta připomíná světové písničkáře typu Leonarda Cohena.

V tomto směru vystihující jsou první dvě skladby, které ujíždí krajinou s lehkou nohou na plynu a pro posluchače představují především prostor k zastavení a uvědomění si, že s deskou The Study on Falling přichází trochu jiný model, než jakým se prezentuje současný ukřičený mainstream. Jsou to tiché skladby, v nichž Avidan drží svůj hlas na krátkém vodítku a nechává se fantastickým způsobem doplňovat hostující Justine Bennett. Zvlášť potěšujícím způsobem navíc dopadla i postprodukce - nejen těchto dvou skladeb, ale desky jako celku - která nechala výsledný zvuk nahrávky dýchat na dnešní dobu ojediněle. A na výsledku je to znát, zvuk působí velmi organicky, přirozeně a lidsky.

Rockovější feeling přichází s třetí a troufám si tvrdit i nejlepší skladbou nejen tohoto alba, ale Avidanovy tvorby celkově. V Sweet Babylon dostává Avidan ze svého hlasu maximum, všechnu svou bolest i bolest celého světa skládá posluchači k nohám, ale současně se jej nesnaží vším umořit, ale jej nechává volně dýchat a žít. Je potom pouze na posluchači, nakolik si hudbu připustí k tělu a nechá ji se sebou rezonovat, a nakolik pro něj bude tvořit pouze soundtrack k něčemu za zdí jeho vlastního světa. Osobně přiznávám, že nebrat Avidanovu hudbu osobně neumím ... a možná proto mě tolik oslovuje.

Nahrávka s přehoupnutím se přes třetí skladbu pokračuje s různým poměrem lehkosti a důrazu v každé konkrétní písni, přičemž rozepisovat se podrobněji o každé zvlášť nemá význam. Green And Blue navodí náladu nefalšovaného country, Good Girls Are Falling Apart zpomalí a všude kolem rozprostře hustou mlhu melancholie, vedle níž skladby A Man Without a Name a titulní The Study on Falling působí až rozverně. Holding on to Yesterday je tažená akustickou kytarou a Avidan v ní oproti zbytku kapely působí hodně osaměle, ale ještě osamělejší a bolestivější pocit mám z No Stone Unturned a The Golden Calf. Avidan tvoří hudební svět plný silných emocí, smutku a tvoří ho velmi silně, sugestivně a přitom uvěřitelně, bez zbytečného násilí a složitých konstrukcí.

Možná by to na závěr chtělo nějaké hodně chytré shrnutí, ale mám pocit, že všechno už bylo řečeno a napsáno. Avidanova tvorba představuje intimní a hluboce niterní zážitek, se kterým buď ladíte stejně, anebo ne. Tak se věci mají a nikdy tomu nebylo jinak. Pro mě The Study on Falling představuje desku číslo jedna za uplynulý rok 2017.