Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
At the Altar of the Horned God - Through Doors of Moonlight

At the Altar of the Horned GodThrough Doors of Moonlight

Victimer29.4.2020
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Začíst se do zažloutlých stránek knih, nechat nést prostorem stará zaříkávání a po obřadu si vyhodit z kopýtka ve jménu poctivého lesního bordelu. Pak je to jasné - já okultista jsem.

Řada do sebe ponořených podivínů se rozrostla o dalšího. Říká si Heolstor, žije ve Španělsku, prošel si mnoha undergroundovými spolky a vedle práce v kolektivu je také schopný obsloužit se sám. A zrovna tak činí v nově postaveném projektu At the Altar of the Horned God. Pole působnosti je rozděleno na dvě části - na rovinu rituálně ambientní (nebo chcete-li ruchovou) a na zhýrale blackmetalovou. Nic pro ucho tradičního rockera či milovníka silných refrénů, jen nečisté učení a reálnému světu zapovězené skutky.

 


Ocitáme se v prostředí studených zdí patřičně vyzdobeného sklepa, kterému vévodí svícny, dečky, číše s krví a zanícený protagonista nakloněný nad oltářem jako mluvčí spojení se světem za hranicemi pozemského bytí. Jeho mysl prahne po překonání nástrah a nebezpečí, je oddán magii a je srozuměn s přenosem do míst, kam se běžný jedinec nedostane. Vykonejme tedy rituál. Však v klidu - tohle všechno tady bylo, je a bude a vždy záleží jen na schopnostech interpreta, jak tohle temné hobby umělecky ztvární. 


Projekt At the Altar of the Horned God má krátkého trvání a album Through Doors of Moonlight je jeho debutem. U podobných temnotářsky založených dobrodružství jsem vybíravý, protože každý neumí uchopit zlo z té lepší strany a mnohdy uspokojí jen vlastní ego, načež početná obec shromážděná před portálem po nechápavém kulení očí zavelí k rozchodu. Ne každému je souzeno překročit linii a vstoupit do neznámého prostoru poznání. Heolstor naštěstí mezi tyhle nešťastníky nepatří a materiál prvního alba se nese ve znamení slušně zvládnutého atmosféricky - rituálního black metalu.


Budeme citovat stará učení, co chvíli přejdeme ve zpěv a naše slova vmeteme do záhuby posvátnosti mrzkým a neopracovaným black metalem. Vše má své místo a opodstatnění. Zpočátku je text pronášen o samotě a pouze v doprovodu ambientních, ovšem hrdě a pochodově vrstvených vln, až postupem času se mudrcův projev dostane do spárů černého kovu, aby vznikla nesvatá zvuková zpověď zkušeného sekerníka. Pokud zůstanu v rovině elektronické, líbí se mi jakým způsobem je o ni pečováno. Není to nic neprostupného ani odcizeného, Heolstorův rituál naopak srší přitažlivostí a je snadné mu podlehnout. Co se týká black metalu, jeho podíl je zrovna tak nemocný, jak má být. Když už hrdina srolován mezi svíčkami upadne do tupého monologu, je nejvyšší čas říznout do živého a celý obřad řádně zprasit. A tak se i děje. Heolstor je navíc obdařen poměrně zajímavou barvou hlasu, takže jeho vokál roztíná tmu nadpřirozena hodnověrně a za zvukovým terorem nijak nevlaje.

 


Albu nechybí ani smysl pro dramatické předěly. Je to celé takový maršující proces proměn, které si navzájem nepřekáží. Na navazující pasáže a jednotlivé styly je kladen důraz a i když to možná zní nepatřičně, v téhle desce je kus citu. Respektive, nic se tady vyloženě nehádá a nic nezní jako čerstvě vybrakované lůno pochybností obětované ženštiny (před smrtí vypomohla s hostujícími vokály). Through Doors of Moonlight je slušná práce větraného black metalu s přesahem do světa magie. A jako celek zní velmi zdravě a živě. Jméno At the Altar of the Horned God je třeba si pamatovat, jistě bude hůř.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky