Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Výzva je něco, co nás posouvá vpřed, pravda? Tak proč se nepokusit verbalizovat dojmy ze zbrusu nového výtvoru tvůrčího týmu Heath a Boström, osvědčených to matadorů ze stáje Cryo Chamber. Tito inspirací nadaní hudebníci jsou, co do četnosti produkce, jako protržená přehrada. Komponují a vydávají dnem i nocí a černou uprostřed minou jen výjimečně. V případě novinky Colossus si nejsem jistý poměrem mezi skutečným puzením a nutkavou potřebou prostě něco spáchat. Plných pětačtyřicet minut dlouhé album balancuje s trpělivostí posluchače téměř neúnosnou monotónností.

„Jak snadno se tu usíná, každý sen je protkán tichým zpěvem pevnosti. Každá vzpomínka tiše pohřbená v černém kameni.“

Máte-li rádi dlouhé předehry a rozvláčné dialogy bez pointy, jste zváni na strhující jízdu vesmírem. Nečekejte prvoplánovou temnotu hutnou jako ropa, Švédové budují spíše přízrak číhající v přítmí. Rozebírat jednotlivé skladby na součástky asi nemá příliš velkou cenu, dílo je stejně lépe chápat a vstřebávat jako celek a pokud možno s volume vytočeným doprava, aby vyniklo pulzující basové spektrum, které tvoří dominantní složku zvuku. Pokud jde o zvukový design, vzniká dostatečný prostor pro slova chvály a zasvěcení jedinci skoro jistě ocení staromilský přístup, jdoucí zcela mimo svět digitálního umění a pluginů na všechno. Tato laboratoř plná analogové elektroniky a páskových kotoučů plní reproduktory hřejivým a dynamicky bohatým zvukem.

„Hliněná pevnost hoří zevnitř. Jak hluboko duní tato hora, jak důvěrně zpívá tento labyrint. Z hlubin do mysli, z kamene do těla.“

Kompozičně skladby moc odvážné nejsou a připomínají statický pohled oka kamery na bok letícího raketoplánu, kde obzor naruší leda tak průlet roje kosmického smetí. Daleká cesta za průzkumem zapomenuté civilizace, ukryté hluboko v podzemí, tak sice není žádné fiasko, ale ani kdovíjak pamětihodný okamžik. Uznávám, že z mé strany chybí schopnost rozproudit fantazii a nadšení kolem všeho, co má nádech vědecko-fantastického spektáklu z prostředí hlubokého vesmíru. I tak bych při větší tvůrčí invenci byl ochoten návnadu spolknout. Taková hudba by nejlépe vynikla v doprovodu vhodného vizuálu, pak možná. Filmového, samozřejmě. To by ale musel Simon Heath svým ilustracím vdechnout pohyb. Takhle jen tápu v rezonujícím časoprostoru bez pořádných záchytných bodů. Z tohohle vesmíru někdo upustil tolik páry, že nezbylo dost tlaku na výrobu skutečného diamantu. Škoda.

„Proudy energie se stávají neviditelnými oceány blaženosti. Myšlenka se mění v čas, hmota se stává hudbou. Vzdávám se.“