Recenze: Austere - Beneath the Threshold

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

AustereBeneath the Threshold

Victimer18.4.2024

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV

VERDIKT: Pouhý rok po albové reinkarnaci přichází Austere s deskou číslo dvě. S ucelenějším a působivějším materiálem.

Australská depresivní dvojice Austere loni albově povstala z popela a teď už je jasné, že to nebyla jenom dílčí epizoda. Comebacková práce Corrosion of Hearts má svého pokračovatele a přesně po roce vychází nová kolekce zasmušilých nálad nazvaná Beneath the Threshold. Ani ona mi nezůstala nic dlužná a poslechové akce se odehrávají hned několikrát denně. Austere se uhnízdili v prolínání melancholie, atmosfér a depresivních odstínů black metalu, který je srozumitelný a melodicky atraktivní. Dlouhé epické skladby jsou emočně vydatné a jejich stíny na duši naplno odhalené. Pozvolna rozplétají to krásné i zrádné ve svých rozevlátých příbězích. Nechat se vtáhnout nestojí moc času a není u toho cítit žádná bolest. Spíš vábivé pokušení. Což je pro mě dost zásadní zjištění.

Loňské album Corrosion of Hearts mě zpočátku taky docela chytlo, ale nemělo to dlouhého trvání. Na povrch vylezlo hned několik "ale", kterými jsem se začal zabývat tak vehementně, že šel původně pohodový poslech do kytek a proměnil se v lehce nedůvěryhodný. Austere mi až příliš často sklouzávali do povědomých melancho procesů, jako vystřižených ze smutně prosluněných omalovánek Alcest. Přitom sice stíhali být sami sebou, ale úplně přesvědčivé to nebylo. Nové album je v tomto ohledu dál, což rád vítám. Jednoduše by se dalo říci, že je vyváženější a jistější. Austere se na něm víc zavrtali do své depresivní povahy a našli v ní víc hloubky. Momentálně mi přijdou připravenější a rozhodnější, zkrátka lepší.

To, co mi loni znělo jako slušný pokus se znovu dostat na scénu a aktivovat svou pozici, která byla před léty velmi zajímavá, jsou dnes Austere víc nad věcí. Jejich atmosférický a výpravný black pořád nabírá ze stejných pramenů, na tom se nic nemění. On by byl hřích v tomto ohledu něco měnit. Dvojice střídá nálady a následuje trasy, které se lépe pamatují. Nový materiál je o krok dál, než byl ten loňský, a dostává se do pozoruhodnějších míst. I když pořád důvěrně známých, pokud se budeme bavit o tom, co od tohoto stylu očekávat. Takový buď zapůsobí, nebo se sveze po povrchu a časem přestane bavit. S Beneath the Threshold se tohle neděje a věřím, že je to podprahovým vnímáním. Prostě to najednou funguje. Deska dá v jistých momentech vzpomenout i na starší Katatonii, zejména ve skladbě Cold Cerecloth, ale nechci, aby to znělo, že si kapela bere až příliš často odjinud. Zmínil jsem vyváženost a netýká se to jen nálad.

Vyváženost je hlavní tmelící prvek kompletních skladeb. Autorství i náhledu na tento styl muziky. Z nových Austere jdou emoce plnými hrstmi a promítání na plátno zasněné černoty je nepřerušované. Beneath the Threshold mě opravdu baví a nenutí mě pochybovat nad malým nebo větším počtem chtěných nebo nechtěných setkání napříč scénou. Dnes je to jen taková úvaha na okraj. V minulosti divočejší a nespoutanější kapela podruhé vsadila na usazenější tvář a našla si v ní pohodlnou polohu. Celek jako takový je kompaktnější.

Dám na svůj nos, který u podobně laděných kapel rád nasaje atmosféru. Někdy se rozpšiká nadšením a nemůže to udýchat, a někdy se jen ohrne jako by signalizoval, že tady to smrdí rutinou a povrchností. Teď má na 99% jasno a nevětří žádné velké změny. Austere mě tentokrát potěšili a byť novinka vyšla doslova před pár dny, dovolím si tvrdit, že se povedla. Možná si nechám malou rezervu v hodnocení, ale v hlavě je rozhodnuto. Tato kolekce umí probrat z letargie a nevracím se k ní, abych hledal něco, co by mi scházelo. Je to celé o dalších příjemně strávených minutách. Pokud patříte mezi zaryté staromilce, asi to budete vidět (slyšet) jinak, ti noví naopak mohou směle přistoupit. Já hledám jen dobrou hudbu a tady ji nacházím. Snílci, přírodně odění poutníci a pochybovači nad svým vlastním osudem v okovech metalové černoty - je to deska pro vás.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)