Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Autumn Cold - Dust of Broken Dreams (EP)

Autumn ColdDust of Broken Dreams (EP)

Jirka D.11.6.2019
Zdroj: CD-R v 4-panelovém digipaku // promo od kapely
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Nezbývá než doufat, že příště to dopadne o poznání lépe.

Industrial death metal. Co vás napadne, když někde uvidíte napsána tato tři slova? Jednou z možností, kde je můžete objevit, je ve spojitosti s pražskou metalovou kapelou Autumn Cold, kapelou doposud mladou, byť se zkušenostmi některých členů z jiných spolků. Navíc kapelou, o které se (troufám si tvrdit) ještě moc neví a po poslechu jejich aktuálního EP se tomu vůbec nedivím.

 

Nedělám to často a vlastně to nedělám to skoro vůbec - nečtu si předem jiné recenze desek, které se sám chystám sepsat ... čistě pro zachování vlastního, ničím a nikým neovlivněného úsudku. V případě této kapely jsem (a sám nevím proč) udělal výjimku a pročetl si text na Metalmania-Magazínu (ZDE), v němž se to jen hemží superlativy a výsledné bodování 5,5/6 je podle vysvětlivek webu mezi „album, ktorý sa zapíše zlatými písmenami do histórie metalu / rocku“ (to pro 6) a „výborný album“ (to pro čistou pětku). V ten moment jsem měl pocit, jako by mi uteklo něco naprosto zásadního...

 

Pro docenění toho, o čem budu dál psát, je docela důležité pochopit můj vztah k elektronice v metalové hudbě, který jsem se snažil dost podrobně popsat v recenzi nové desky Minority Sound (ZDE), a který doporučuji aspoň zběžně proletět. Tamtéž se dozvíte, že právě tihle Minority Sound nahráli docela slušné album, a taky vám asi dojde to, že Autumn Cold docela slušné album nenahráli.

 

Tak předně - v případě Dust of Broken Dreams nejde o žádnou, byť primitivní a neumětelskou formu industrial metalu. Tahle kapela hraje mix death metalu a gothic metalu, místy a asi nejmíň s nádechem doom metalu, a to prostě a jednoduše s klávesami. Těch kláves je dost a v naprosté většině představují ty nejobyčejnější a nezákladnější klávesové rejstříky, které by byly staré i v polovině devadesátých let. Stejně tak základní a obyčejné jsou kytarové riffy, bicí party a vůbec všechno, včetně naprosto tragického zpěvu a pokusu o anglickou výslovnost. To vše špatně nahráno (například bicí jsou absolutní tragédie, tedy pokud na ně vůbec někdo hrál) a smícháno, takže výsledek působí strašně amatérsky a v dnešní době skoro jako kuriozita.

 

 

Docela zajímavě vypadá i fakt, že nikde na stránkách a profilech kapely, stejně jako ve stručných informacích na digipaku, nelze dohledat, že by v kapele fungoval klávesák. Zeptám se možná blbě, ale přijde někomu v pořádku stavět na takto zásadně klávesami podepřeném zvuku, titulovat se industrialem a současně komplet klávesové party táhnout ze sampleru? A pokud by to někomu nestačilo, tak podle všeho v kapele není ani bubeník...

 

Abych ale jen nekritizoval, uvedu skladbu Loss jako zástupce možných nadějí do budoucna. Tato čtvrtá položka playlistu je docela příjemně, postupně vystavěná a přirozeně graduje po celou svou téměř šest minut dlouhou stopáž. Změnit aranže, vymyslet zpěváka a vyhodit ten trapas na konci (fade-out), mohla by to být docela dobrá skladba. V této chvíli ale naráží na limity kapely, které jsou zatím docela tristní, ale každý jednou začínal a třeba se s tím do budoucna něco stane. A třeba taky ne.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky