Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Britská formace Ba’al je co do počtu odsloužených let poměrně mladou kapelou, ale při pohledu do jejich diskografie kapelou na druhou stranu docela pracovitou. Je sice pravda, že letošní novinková deska, která během července vyjde na prťavém labelu šťavnatého názvu Road to Masochist Records, je jejich teprve druhá dlouhohrající nahrávka, nicméně když k ní připočítáme ještě další tři různě dlouhá EP, množství muziky za těch pár let utěšeně narůstá. Navíc jak jejich první long-play album Ellipsism (2020), tak i toto druhé nejsou žádní hubeňouři a obě svou délkou přesahují hodinu hracího času. Ten do značné míry souzní s post-metalovým žánrem, který Ba’al přijali za svůj, a současně i lehce míří proti nim, protože ne vždy a ne ve všem bych řekl, že ta délka hraje v jejich prospěch.

Album The Fine Line Between Heaven and Here obsahuje pouhých šest skladeb, kterým z mého pohledu dominuje hlas Joe Stampse (jinak Hecate Enthroned), a to v několika rovinách. Jednak jeho blackmetalový skřek není zcela typický tento typ post-metalu, jehož podstata (post)blacková příliš není, jednak funguje v několika dalších polohách (výborný murmur, mluvené slovo a další) a jeho variabilita je docela osvěžující. S trochou škodolibosti bych se nebál napsat, že právě díky němu občas kapela přikryje hudebně ne tolik nápaditá místa, která by s plytčím hlasem nebo v čistě instrumentální rovině neobstála. Mezi jeho nejzajímavější pasáže pak patří bolestný projev ne nepodobný tomu, který znáte z A Forest of Stars.

Kapela z celkového pohledu řekl bych zdatně pracuje s kompozicí a jejím vývojem, takže ani skladby přesahující deset minut (z těch šesti jsou to tři) nejsou násilným slepencem slepých uliček. Naopak občas nabízí vypravěčky podanou a poutavou hudební výpravu, která je jen minimálně narušována rozpačitým přešlapováním na místě. Dvojice kytar plní svou roli v rámci standardů - jedna rytmická, jedna víc melodická a obě dohromady ve fungující spolupráci nabízí nijak neurážející poslechový zážitek, jehož plné rozvinutí brzdí ponejvíc produkce a zvuk. Ten je takový hodný a nekonfliktní, ve své podstatě naprosto v pořádku, ale současně nenabízející nic osobitého, co by vyznění Ba’al odlišilo od zástupu ostatních.

V rámci hodnocení je nutné zmínit i zapojení smyčcové sekce, která přesahuje rámec pouhé zajímavosti a v několika skladbách má výrazný podíl na silné atmosféře desky. Ve svém důsledku jde o emoce až na prvním místě a s těmi kapela pracuje srdnatě, byť zpracovávané téma smutku, deprese, sebevražd, zneužívání návykových látek a existenčního strachu (to cituju z tiskovky) není dvakrát nadějeplné a hluboké hudební propady a zpomalení (třeba konec skladby Legasov) lze vysvětlit nejspíš tímto. Když to vlastně vezmu kolem a kolem, mnoho euforie a naděje z této desky nezáří.

Něco proti? Ba’al jsou dobří, ale nejsou nijak skvělí. Kombinace post-metalu a vrstevnatého vokálu Joe Stampse je svým způsobem zajímavá, ale jestli některé jeho polohy jsou vyloženě skvělé, jiné i díky vytažení v mixu působí rušivě a ve vztahu k hudbě až skoro nepatřičně. Více jak hodinový poslech ne vždy plně zaujme, vyloženě strhujících míst nabízí omezené množství a o inovativním nebo aspoň osobitém přístupu mnoho řečí být nemůže. The Fine Line Between Heaven and Here je prostě solidní a působivá deska, kterou s naprosto klidným svědomím dokážu doporučit vaší pozornosti, ale ambice do ročních žebříčků nemá. Bylo by naivní si nalhávat opak.