Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Baroness jsem před lety opustil, protože jsem nesnesl tragický zvuk jejich nahrávek. Mizérie, která pohřbívala jinak dobrou hudbu. Když jim letos vyšlo nové album, tak jsem si řekl, že se situace třeba zlepšila a zase budeme kamarádi.

S nimi je to těžké. Šikovní muzikanti, originální, stoner metal s takovou správnou jižanskou melancholií a vždycky to nakonec poserou otřesným zvukem. Skvělé Yellow and Green bylo posledním albem, se kterým jsem si tykal, ale zvuk stál stejně za prd. Zpět ke kapele mě přivedla zvědavost, co s ní provedla zásadní změna v sestavě. Už na minulém Gold and Grey v sestavě nefiguroval kytarista Peter Adams, ale jeho místo obsadila kytaristka a zpěvačka Gina Gleason. Ta může být kromě několika projektů známá tím, že na turné v roce 2015 doprovázela Smashing Pumpkins. Taková ženská v týmu může udělat pěknou paseku stejně jako vyčarovat svébytnou atmosféru. Mně přijde, že Stone se pod jejím dotykem pohnul, a to správným směrem. Nakolik je to její zásluha těžko posoudit, ale Baroness jako takoví mají slušně nabito.

Celá sranda začíná celkem typickou vybrnkávačkou Embers vytvářející iluzi venkovského podvečera, ale už následující kus drhne parkety jako ten nejhrubší šmirgl. Zároveň se do něj vtírá typický, melodický rukopis, který kapele už nikdy nikdo neodpáře. Minulost se hlásí i dalším znakem. Stejně jako v této, tak i v dalších skladbách se totiž zastavuji na místech, kde se nástroje jakoby sráží, nevěda, kdo má přednost. Opět jeden z typických rysů - chvilkový nesoulad. A jako vždy i teď nás ze zdánlivého chaosu bezpečně vyvede výrazná linka mířící do bezpečí klidného zápraží.

Album je oproti dřívějšku na řadě míst příjemně tvrdé, dostalo metalovou mohutnost a některé skladby získaly agresivní výraz. Jakoby kapela pochopila hrozbu vlastního vyčerpání a pustila se do výzev jak zvukových, tak kompozičních. Tahle snaha se podepsala asi nejviditelněji do kytarové práce. Doposud netypický zvuk slyšíme ve skladbě Choir, která je celkově podivným výtvorem a vybočuje z klasické představy o Baroness. Tvrdý spodek slyšíme i v Anodyne, která sice předvádí spoustu klasických propriet, ale pod melodickým balastem vřou temné proudy.Příjemnou kapitolou je potom zpěv, který jednou přede jemné vlákno emocí, jindy zdůrazňuje temnější myšlenky. Je živelný a někdy skoro démonický. John se drží svého silného standardu a tak se víc snažím zaměřit na Ginu. Její hlas má pěknou barvu, proto je škoda, že ve zpěvu hraje druhé housle a neslyšíme ji zpívat samostatně. Taková Magnolia by jí seděla přímo na tělo.

Album dává plnými hrstmi čas k plynutí myšlenek, sekunduje jako příjemný a melodický společník. Je v něm to dobré z dřívějška, ale současně ukazuje kroky kapely jdoucí s dobou. Nálada je povětšinou melancholická, tím víc překvapí a potěší hrubší pasáže a metalový drajv. Hodně práce opět udělaly kytarové efekty, ze kterých se linuly často až nepředstavitelné zvuky. Drsnost ovšem vždy končí měkkým pohlazením. Tak jako celé album zhasíná skladbou Bloom, která nás pomalu vrací domů, ke kořenům.