Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Prakticky je tomu rok, co jsem v recenzi opěvoval báječné splitko Sein / Zeit polských Outre s Barshasketh. Obě kapely předvedly, že i krátké formáty jim jdou od ruky. Nicméně Outre z pomyslného souboje odešli jako ti druzí. Jejich dlouhohrající novinka je ovšem mimořádně povedená a budu se jí věnovat podrobněji během ledna. Nyní je na řadě čerstvé dílo vítězných Barshasketh. Eponymní album vychází díky World Terror Committee v půlce ledna tohoto roku a odpovídá na otázku, zda se Barshasketh podařilo navázat na svůj famózní výkon z alba Sein / Zeit, který představoval to nejsilnější, čeho byla kapela do té doby schopna.

Hned z kraje musím pochválit dobrý zvuk nahrávky. Aby ne, vzhledem k tomu, že např. basa se natáčela v monumentálních prostorách Chamber Studio, což je zejména útočiště pro klasiku. Zbytek nástrojového obsazení včetně zpěvů Toreho Stjerny v jeho Necromorbus Studio. Takový výběr studií je podle mě zárukou skvělého výsledku. Čemuž napomáhá i titánský front cover, který pro kapelu vytvořil opět Daniel Valencia (Fenomeno Design). Jeho dílo zdobí starší nahrávky Barshasketh Ophidian Henosis a splitko s Void Ritual.

Barshasketh je rozděleno do osmi skladeb na skoro hodinové ploše. Podle mě je to až moc. Jestli jste uctívali stejně jako já skladbu Being z Sein / Zeit, všimli jste si, že i přes delší stopáž byla našlapaná od začátku do konce. Vzhledem k novince mě napadá, zda nenudila jen kvůli tomu, že byla pouze jediná. Být skladeb víc, nevím, jestli bych splitko nehodnotil stejně jako novinku. Barshasketh je co se týče formální stránky takřka bezchybný. Navazuje na styl Being, ale během chvíle mu dochází dech. Miluju dlouhé nahrávky. Epická šíře mi je přirozenějším výrazem než ostrouhaná novela. Přiznávám však, že mnohdy je úderná povídka členitější než tlustý román. Tento příměr jsem použil i pro Barshasketh. Being je v mých očích jako povídka od Dostojevského, který v pár slovech představí celý vesmír a Barshasketh v podstatě jako pětisetstránkový román, kde se za celou dobu nic moc nepřihodí.

Bylo by laciné tvrdit, že nejzdařilejší na Barshasketh je vokál, ale je tomu tak! Šéf kapely KG vlastní skvostně krkavčí hlas a umí s ním parádně křičet i sípat. Nevím, jestli se mi úvodní Vacillation líbí proto, že je hned první, nebo je zkrátka nejlepší. Skladba je střízlivě nasypaná, kytary jedovaté i melodické. Tady nuda ještě nehrozí. Suverénní blacková hymna je v rukou sestavy kolem KG důstojným následovníkem Being. Skladby na Barshasketh bohům žel pokračují podle obdobného scénáře, kde se střídají podobná schémata – sypačky, výbušné začátky a temně melodické refrény – až se i přes výbornou instrumentaci a zajímavý zvuk vkrade šeď. Zkrátka vše, co se dělá na Barshasketh dobře, nahrávku zároveň pohřbívá.

Výjimkou, která může potvrzovat pravidlo, je fantastický začátek Consciousness II. Z vybrnkávačky v úvodu mi doslova vstávají chlupy na ruce. Nic se nezkazí, ani když se skladba rozjede. Melodie jsou v ní skvěle naléhavé a vůbec aranžérsky je Consiousness II zdařilá. Je tedy škoda, že se zbytek neubírá podobnou cestou. Přitom na první pohled je vše takové, jak má být.

Nemůžu říct, že jsem se Barshasketh nevěnoval dostatečně dlouho a podrobně. Promo jsem dostal už někdy na podzim a nebylo dne, kdy bych si je nepustil. Ve dne, v noci, smutný i veselý, doma i na cestách. Můj názor se vyvíjel od nadšení přes otrávenost a nudu k pochopení, že lepší to už nebude. Bezzubé cenění vzteklého psa strach nahánět neumí a dobré muzicírování rovněž není všechno. Jak se praví v jednom přísloví – není všechno zlato, co se třpytí.