Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Be Persecuted - End Leaving

Be PersecutedEnd Leaving

Bhut15.7.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Číňané se v metalu zas tak hojně nevyskytují a už vůbec ne v black metalu a vůbec ne v depressive suicidal black metalu. Ovšem fakt, že jej umí perfektně zahrát, existuje. Důkazem je album End Leaving. Tento počin je svědectvím o tom, jak procítěně a uhrančivě může být tento žánr zahraný. Velmi kvalitní dílo s dávkou určité exotičnosti, díky zemi původu.

O tom jak dobrý může být metal ze země tomuto žánru ne zrovna zaslíbené, bude tato recenze. Čínská kapela říkající si Be Persecuted razí čistokrevný depressive suicidal black metal. A skutečně, daří se jim to na výtečnou. Důkazem je album z roku 2009 End Leaving.

Melancholií a chmurem prostoupené melodie jsou srdcervoucí záležitostí. Asi těžko byste hádali původ takovéto hudby zrovna v Číně, neb takovéto kousky pocházejí obvykle z evropských koutů. Zpěvákův jekot obdařený na nahrávce jakýmsi zkreslujícím efektem (nebo to efekt není?) dosahuje vskutku vysokých kvalit. Není to žádný ječák vyluzující pěvci s přiškrcenými varlaty. Jedná se o ryzí projev dekadence, bolesti a smutku. Pro dokonalost a úplné dokreslení atmosféry pak bohatě poslouží plouživé taktéž jemně zkreslené kytary. Jejich způsob nalazení plně odpovídá danému žánru. Hutnost riffů dosažená zkreslením a strukturou melodií je pak onou příčinou běhání mrazu po zádech. To vše však funguje pouze za předpokladu, že se do melancholické depresivní sebevražedné atmosféry plně ponoříte. Tedy do jisté míry, abyste ve výsledku vyvázli bez újmy na zdraví, vzhledu a životě. Necháváte na sebe působit prazvláštní moc této možná obskurní hudby. Bicí nástroje slouží jako nutný doprovod udávající bizarní tempo těchto skladeb prostoupených bolestmi a žalem. A už nám zbývá se zmínit jen o posledním výrazně použitém nástroji. Mnozí tušíte, že na mysli mám basovou kytaru. Basa tvrdí muziku. Totéž úsloví lze použít i zde. Ovšem nyní jen mrtvolně zahušťuje již dávno potemnělé chmurné a krví zbrocené tóny. Nelze hovořit o jejím výrazném podílu, ale i tak je to nezbytná žiletka v tomto depresivním řetězci. Taktéž potřebnou ingrediencí jsou i klávesy k úplnému dobarvení.

 

Probírat jednotlivé skladby by nemělo velkého smyslu. Považuji však za nutné zmínit se o obalu. Dle mého názoru je důležité aby album mělo obal, který jistým způsobem zapadá do celkové koncepce desky. Neboť obal je součástí celého díla a je to první věc, která Vás při výběru či hodnocení díla praští do očí. Řeči o tom, že se jedná jen o doplněk a v podstatě na něm nezáleží, neb hudba je důležitější, nechávám raději bez komentáře. Já považuji obal za nedílnou a významnou součást alba. Jasně, mnohdy je obrázek lepší než zbytek a zase naopak. Ale kolikrát jsou si tyto dvě strany téže mince rovny. Proč to tu ale probírám. Obal desky End Leaving plně koresponduje s jejím obsahem. A je proto dobrou ukázkou toho, jak chemie obrázku a hudby pracuje. Možná, že se Vám zakrvácená žiletka a pozadí bude zdát lehce kýčovitá a otřepaná záležitost, ale co v daném žánru vymýšlet. Barevně je vše sladěno do sytě rudé, bílé a černé. Toliko žalu. Pokud jste zarytí emaři a depresivní utápěči, toto album bude možná to poslední, co na své útrpné pouti životem uslyšíte. Hudba je to ničivá a vyvolává dojmy příchodu konce, kdy bude vše opuštěno neboli End Leaving.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky