Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Začnu otázkou: jak nutné je mít jasno v tom, co Beáta vlastně hraje za styl? Musíme ji mít nutně ve škatulce? Ne, u některých umělců je prostě zbytečné tohle řešit. Hlavenková bezpochyby roste, je odvážnější a její další deska jen dokazuje, že nás čeká další nevšední zážitek. O to intenzivnější, když víte, že se na desce podílel i David Stypka, který zemřel v lednu minulého roku.

Žijutě je silná ve všech aspektech, textově a pocitově velmi osobní, hudebně originální a nápaditá. Baví mě naslouchat textům, ve kterých se ve svých 44 letech prostě vyznám, až někdy tyhle zpovědi zabolí. Napsány jasně, bez kliček a srozumitelně. Vztahy, život, bolesti a lásky. Vnitřní vesmír. Deska, které její posluchač rozumí, k takové si dokážete postupně vybudovat vztah.

Beátu definuje i trumpetista Oskar Török, který je takovým poznávacím znamením její tvorby. Je tam vždy přesně v pravé chvíli, improvizuje, přidává do skladeb jazzový feeling a dělá je hravější. Tuhle specifickou hravost, jakou Beáta v sobě má, lze vystopovat u Eternal Seekers – tam ve spolupráci s Lenkou Dusilovou a Clarinet Factory vznikala společně podobná nadčasovost. A právě hrátky s rytmy ve spojení jazzu s elektronikou, dělaly (a dodnes dělají) jejich muziku nevšední. Z Beáty mám stejné pocity. Tahle geniální lehkost, s jakou do sebe všechno zdánlivě nesourodé pojí, ji odlišuje od ostatních.

Ač jsem ji vždy měl za výraznou pianistku, tentokrát to na tom nestojí. Dokazuje, že jde dál a zapojuje do hry slušně velký ansámbl hostů, kterými se obklopila. Vedle Kapely snů (která vznikla v roce 2019 okolo alba Sně, kde zároveň poprvé zpívala), můžeme slyšet Thoma Artwaye, Oto Klempíře nebo saxofonistu Riche Perryho a mnoho dalších. Dokazuje, že umí využít talent každého z nich k tomu, aby byl výsledek barvitý, přitom ucelený. Hlavenková všechny skladby prostupuje aurou hravé atmosféry a jazzové lehkosti, kdy vše příjemně pojí v jeden celek.

Každá skladba je v něčem jiná, jinak originální. Hlukové vlny, čistě experimentální elektronika a rytmy, skvělé nápady s harmoniemi. V páté se hlas stane sám nástrojem (Pořád je to tak), o skladbu dříve hitovější Komíhání ukazuje přístupnější tvář její tvorby. Krásně vytleskávaná a hravá je šestá Věta, zkuste se o něco víc zaposlouchat i do textu. Velmi dobrá práce. A že jsem psal o klavíru, kterého tam tolik není? Zkuste hledat, budete překvapeni, kde všude se skrývá.  

Závěrem snad jen několik posledních slov, kterými se, patrně trochu neobratně, pokusím vyjádřit své pocity z poslechu. Ta deska je jako řeka. Bere s sebou vše, co najde, když se rozvodní a může vás překvapit svou silou. Takovou, co prostě nečekáte. Ale jen v případě, že jí to dovolíte. Dejte si poslední dvě skladby, pěkně nahlas a zhasněte. Cítíte to?