Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Beheaded - Għadam

BeheadedGħadam

Garmfrost14.7.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Beheaded jsou v současnosti náladotvorní a ve svém rozpoložení vážní a nevyzpytatelní…

Beheaded jsou vývozním artiklem maltského death metalu. První nahrávky patřily mezi to nejzajímavější z brutální odnože deathu, a bez debat se řadí do zlatého fondu stylu. Zajímavostí je také fakt, že první tři desky nazpíval pokaždé jiný growler a nahrála pokaždé pozměněná sestava. Na projevu a kvalitě se změny příliš nepodepisovaly. Velkou proměnou ovšem Beheaded prošli na Never to Dawn, kdy jednak do kapely přišel nový pilíř, jedinečný vokalista Frank Calleja, zejména se však pročistil sound a přidalo se na gradaci surových výjezdů a přibralo různorodých vlivů. Dalším milníkem se stala předchozí, velice našlapaná řadovka Only Death Can Save You, s níž se vydali do vydavatelské náruče Agonia Records, a kteří jim zajisté pomohli k ještě širší propagaci. Na této nahrávce se ony různorodé vlivy dostaly do popředí. Je zřejmé, že je Beheaded brutal/deathový kabátek poněkud úzký v ramenou. V současnosti zůstaly všechny ingredience zachovány, některé potlačeny a jiné vypíchnuty. A to energie, thrashová řevnivost a do hloubky zaměřené texty. Tentokrát vedené v rodné řeči, čerpající z hororové literatury či maltského folklóru.

 

Na Għadam jsem po velice kladném prožitku Only Death… moc těšil a očekával další várku surových hitů. O to větší překvapení na mě vykouklo hned při prvních minutách poslechu. Dlouholetá opora Beheaded, Omar Grech je z kapely fuč. Chtělo by se říct, že se opět s odchodem člena nic nezmění, že se přece nikdy nic nezměnilo… Ale ano, Għadam je album odlišné. Rytmická sekce, Cachia a Billia zůstala zachována, Simone Brigo, který nahrál s Beheaded už třetí album rovněž zůstal kapele zatím věrný, a za mikrofonem zuří Frank Calleja… A přece je projev Beheaded jiný…

 

 

Úvodní a zároveň titulní song jako by chtěl pokračovat ve stylu předchozí desky, ale hned další Xtrajt l-infern po počátečním infernu prozradí atmosférické vlivy, song je nátlakový, nicméně v kytarách se do popředí vkrádají melodie spolu se symfonickou dramatičností. Postupně se ubírá na tempu, skladby jsou hnány ve středním, notně siláckém tempu. Zvuk a razance rituálních nápěvů jsou tvrdé fest, to se příznivec starších nahrávek nemusí bát. Ona barevnost nálad, melodické nápěvy a valivější tempo už ovšem strach jednomu nažene. Někomu sympaticky, jiného odradí.

 

Á propos, zvuk. O nahrávání a mix se postaral zejména bubeník, Davide Billia, který patří mezi vyhledávané zvukové inženýry a který má ve svém portfoliu např. nahrávky takových Avulsed nebo Antropofagus, nebo poslední počiny Beheaded. Mastering pak dostal na starosti Wojtek Wiesławski (mimo jiné Azarath, Behemoth nebo Decapitated). Po formální stránce je produkce Għadam v nejlepším pořádku. A přece se prostor pro výhrady najde. Nástrojům jejich zvuková barva sedí, nelíbí se mi zaměnitelnost produkce. Chápu, že se takový zvuk dnes nosí, nicméně kapela jako Beheaded nepotřebuje znít jako každá druhá.

 

Líbí se mi fotografie na čelní straně obalu. Je jasná, jednoduchá, černobílá… Není však fádní a lze ji vysvětlit mnoha způsoby. Se stejným výsledkem? Možná. K náladě alba je však příznačně vhodná.

 

Postrádám sepulturovskou raubírnu předchozího počinu. Beheaded jsou však známí tím, že nekvaltují a na každé nahrávce zní trochu jinak. Pryč jsou brutální nájezdy, ty tam jsou energické a vzteklé výplachy. Beheaded jsou v současnosti náladotvorní a ve svém rozpoložení vážní a nevyzpytatelní…

 

beheaded


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky