Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Belphegor - Blood Magic Necromance

BelphegorBlood Magic Necromance

Sorgh6.8.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Zanedlouho se na trhu objeví od brusu nové dílko rakouských bezvěrců Belphegor. Pro rámcovou představu, co lze čekat a jak se tato kapela vyvíjí, by mohlo posloužit ohlédnutí za jejich tři roky starou fošnou. Už na ní se projevil neblahý vliv stáří.

Jak léta pádí, věrnost a původní kabát získávají na ceně. To platí obecně. Medaili za výdrž by si zasloužila spousta hudebních těles, stejně tak jako je třeba plít na mnohé jiné, které tyjí z trendů a obracejí své usoplené frňáky vždy po větru vezdejším. Do skupiny první a té honorované lze beze vší pochynosti zařadit rakouskou stálici přísahající na černý župan, Belphegor.


Letité a stále uvěřitelně bestiální duo HelmuthSerpenth si udržuje laťku tam, kde byla nastavena v minulých a ne zcela jasných dobách. Hlavní pozornost je upřena ke kříži a jeho nejbližšímu okolí, neboť pokud se zamyslíme nad pořekadlem o svícnu, pod kterým bývá největší tma, tak logicky pod krucifixem se budou pohybovat ti největší neznabozi a kacíři. Tady obraťme list, nebo lépe kříž a mrknem se na věc.

 

Kontury jednotlivých alb z dílny Belphegor jsou kolorovány jasnou aureolou blackové syrovosti s výrazným základem deathu. Velmi slušivě upředený mix většinou nehrotí ani jednu polohu do krajnosti. Tak jsou obecně známí a v jistých kruzích populární. Zatím poslední deska z roku 2011 nazvaná Blood Magic Necromance už stihla vyzrát a názory na ni se  ustálily. Nedošlo k žádnému obratu ve víře, černá zůstává černou, ale podrobnější rozbor mi odhalil několik šedivých proužků, jež i spanilé brunetce potvrdí neúprosně běžící čas. Nemusí být ale vždy na obtíž, v tomto případě a na určitých místech sluší, přidávají na vážnosti a rozšiřují škálu pocitů doteď ne zcela obvyklých.


Pro mnohé můžou být vítaným zpestřením oproti dobám minulým pasáže dýchající romantikou a jemností. Je jich sice jako šafránu, ale v případě Belphegor je i to úkrok stranou z koryta kanalizace k rozmilému pramínku ve stráni. Jde o nevšední prvek doteď chybějící. Těžko říct, kde se ta potřeba pohladit vzala, na předcházejícím turné k albu Walpurgis Rites jsem ve tvářích neviděl nic než zhnusení a tupou lačnost po krvi. Možná za to mohou poslední Vánoce. Zima už není co bývala, sníh aby člověk mrazil dětem v ledničce, a tak alespoň mír šířený v písních může zachovat zbytky atmosféry, kterou si matně pamatujeme z dětství. Belphegor v žádném případě nezačali skládat koledy, to snad ani neumí, ale tak nějak po svém trošku umírnili věčnou zlobu.

Nicméně zpočátku těmto jevům nic nenasvědčuje. Úvodní kus In Blood – Devour This Sanctity není dle dobrých zvyků uveden stylovým intrem, ale okamžitě je nasednuto na prchajícího papeže. Tomu se jen kouří za patama a mě si získává stará a dobrá práce, kdy každý koná, co má a všichni dohromady uděláme moc. První záchvěvy dezertujících myšlenek přichází se skladbou Rise To Fall And Fall To Rise. Tady je ve hřbitovním kvítí zaseto i několik sympatických rockových semínek, která s drzostí sobě vlastní raší čile směrem od nebožtíka vzhůru. Píseň má zatěžkaný, střednětempý, ale chytlavý refrén. Ano, rebelie ještě nedostala plný prostor k realizaci, je stále tlumena tabletami vália, ale už se rozostřeně rozhlíží po bitevním poli.


Kráčím dál přes rozházené listy nekromantických zaříkadel a zatím nic mě tolik nezasáhlo jako první dva kusy. Pohybujeme se ve stejných brázdách jako již tolikrát, mnohonásobně rozoraných, že jen stěží mohou překvapit. I když pluh byl jistě prvotřídní výroby. Snad jen místy jako perly nalézám netypické, akustické brnkačky, které spíš jen dokončují myšlenky, než že by byly vůdčím motivem. Ale jsou nepřeslechnutelné. Připomínají mi podobné strunné hrátky, jaké užili Moonspell na desce The Antidote.


Pozastavuji se až u šesté Impaled Upon The Tongue Of Sathan. Tuc tuc tuc tuc buší rytmicky kastróly a já se ošívám, jak by nohy tančily. Tohle je super kvapík, sice jednoduchý, ale právě ta jednoduchost je animální, atakuje mé pudy lačné pohybu. Jen zdolat několik vcelku nezáživných pasáží a rozeběhnout se koridorem vstříc aréně s Minotaurem. Ten song má energii hopsinkové šťávy. Poté až do konce už jen nechávám kvasit ta nejlepší sousta, která můj zažívací trakt vybudila k nevšedním projevům. Zbývající čas je naplněn už jen známou „vatou“, kterou si občas rád poslechnu, ale jež nemá sílu mě podruhé zvednout ze sofa.

Belphegor se na Blood Magic Necromance vybudili k zajímavým experimentům, které možná znamenají určitou fázi stárnutí. Hlavně že zůstávají věrni svému stylu, jako jedni z mála pro mě představují jistotu ve velmi rozmlžené době. Sice radši sáhnu po jejich starších albech, kde vždy najdu přesně to, co hledám, ale tahle deska není do koše. Ty skromné úlety bych nebral jako hrozbu, že se jejich kompas zblázní cizím magnetismem, ale jako osvěžující krůpěje na chladném půllitru, kde rozkládají světlo do širokého spektra barev. Jak to ale půjde dál, je silně nejisté.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky