Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bethlehem - Lebe Dich Leer

BethlehemLebe Dich Leer

Bhut21.9.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps) / bandcamp
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3 / PC
VERDIKT: Vydejte se společně s novými Bethlehem v rytmu nepředvídatelného divočení po stopách znásilněného black metalu mezi vypolstrované komnaty, kde se pořádá den otevřených dveří, oken a zábran všeho významu.

Německá kapela Bethlehem je s každou svojí deskou oříškem a překvapením. A přitom jenom hrajou divnej black. Nejdřív jsem si myslel, že desku Lebe Dich Leer tak nějak přejdu, jako jsem to kdysi udělal s Hexa…cosi, které jsem fakt na chuť nepřišel. Ale tady mě to vnitřně neustále hlodalo a nedalo spát, tak si o tom něco povíme.

 

Na metalových archivech lze najít, dle tamějších recenzentů, jednoznačně nejslabší desku. To je ta co vyšla v roce 2009 a má šíleně dlouhej název. Zvláštní, já mám tu nahrávku vskutku v oblibě, protože je správným způsobem nemocná. Líbí se mi pak její odraz i v té nové. To díky náhlým zvratům v náladě, rytmice a podobně. Ono je to pro tu prapodivnou kapelu z betléma svým způsobem charakteristické, ale na té neuznávané desce jsem si toho všímal asi nejvíc. Ty nečekané změny jsou ale velmi sympatické a příjemné. Třeba čtyřka Wo Alte Spinnen Brüten začíná až skoro djentovým nášupem, aby se během své délky několikrát proměnila a končila v melancholicky depresivní rovině. Po ní pak nastupuje neskutečně energický song, při kterém nelze neběsnit. No a potom přijde zase písnička s krásnými rockovými vsuvkami. A takhle by se dalo pokračovat.

 

 

Může to znít šíleně, ale tyhle kontrasty prostě fungujou… když jim dáte čas. Jak jsem uvedl výše - měl jsem tendence se na desku vykašlat, s tím, že s Bethlehem kámošíme ob-album. Což naštěstí není doslovná pravda a aktuální novinka to jen potvrzuje. Například minulou desku jsem si oblíbil hodně moc, až hrozilo jakési rozložení racionálního uvažování, jelikož se činy mé začaly projevovat zkratovitým jednáním a nachytal jsem se při prudkých návalech smíchu v smutných okamžicích. Ano, něco jsem popil, ale co... Tady jde o to, že muzika této německé bandy má v aktuálním složení nebývale velkou sílu. Sice došlo na výměnu bubeníka, ale koho to štve… Důležitý je stále hlas Onielar, která to táhne vážně skvěle. Dokáže se položit do prudkého štěkání a v mžiku vteřiny jej proměnit na trýznivý nářek. A pak tu máme kytaru, která hraje naprosto šíleně. Zkuste jen vnímat její hru například v sedmém kousku Ode An Die Obszöne Scheusslichkeit. Z toho vám půjde hlava kolem.

 

Možná se mé povídání moc neliší od toho, co jsem uváděl v recenzi na minulé, eponymní album. Ale tyhle desky mají hodně společného. Především to, že pozvolna rostou. A rostou, aby se z nich nakonec stal společník s projevy narkoticky návykového elementu. Ty ojediněle choré a zvrácené pasáže si zkrátka zamilujte, zvláště tehdy, když víte o existenci ještě sypacích výpadů, které se s nimi střídají. Kruci, jak já bych se je dal zase živě v nějakém upoceném klubu. Underdogs by jim slušel až nebezpečně moc. Tak se vydejte v rytmu nepředvídatelného divočení po stopách znásilněného black metalu mezi vypolstrované komnaty, kde se pořádá den otevřených dveří, oken a zábran všeho charakteru.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 22.11.19 6:56

Ve smyslu recenze jsem stará konzerva, protože tahle nová deska Leprous mi taky nevoní. Moc zpěvná, málo kytarová, přeslazená až za hranici (mého) vkusu. Aspoň ušetřím.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky