Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dánsko, progresivní metal, rok 2001. To už samo o sobě může leckoho nasměrovat někam k technickému předvádění schopností, dlouhým sólovým exhibicím a hudbě, která má být především chytrá. Jenže Beyond Twilight na to jdou trochu jinak. Je tu samozřejmě spousta hráčského umu, složitých aranží a nečekaných změn, ale především je tu podivně temná atmosféra, která z téhle desky dělá něco víc než jen další progresivní metalovou nahrávku.

Za projektem stojí klávesista a hlavní skladatel Finn Zierler. Skupině předcházela kapela Twilight, jejíž sestava a název se později proměnily právě v Beyond Twilight. Finn si zde ponechal pozici tvůrčího mozku, ale zároveň se obklopil muzikanty, kteří dokázali jeho představy převést do poměrně komplikovaného, ovšem stále poslouchatelného celku. Na baskytaru a bicí se přidali Anders Lindgren a Tomas Fredén, kytaru obstaral Anders Kragh (všichni působili/působí takřka jen v Beyond Twilight) a potom přišla jedna zásadní věc. Za mikrofon se postavil Jørn Lande.

V roce 2001 už Jørn rozhodně nebyl neznámým zpěvákem, ale zároveň měl velkou část své budoucí kariéry teprve před sebou. Sólová dráha se rozjížděla a angažmá v Masterplan a další kapitoly měly teprve přijít. The Devil's Hall Of Fame tak nabízí pohled na zpěváka v období, kdy už měl svůj charakteristický hlas pevně v rukou, ale ještě jej neměl spojený s takovým množstvím projektů jako dnes.

Výrazný zpěvák se nepokouší předvádět všechno, co umí, v každé jediné minutě. Umí být hrubý, temný, naléhavý, ale stejně tak melodický a překvapivě citlivý. Jeho projev dodává skladbám specifickou tvář. Klávesy se vrství, mění nálady, staví komplikované instrumentální pasáže a vytváří nejrůznější hudební zákoutí, ale právě vrchní pěvec je tím, kdo posluchače celou tou podivnou krajinou provádí. Přesto je experimentální tón klávesových klapek velmi důležitý.

Co vlastně čekat? Rozhodně ne klasický progresivní metal postavený pouze na tom, kolikrát se během jedné skladby změní rytmus. The Devil's Hall Of Fame je sice hudebně poměrně náročná deska, ale její složitost není samoúčelná. Klávesy jsou zde mimořádně důležité a často vytvářejí základní atmosféru, zatímco kytara se pohybuje od hutných riffů až po technicky propracované výpady. Basa s bicími potom drží celý ten zvláštní organismus pohromadě.

Výsledkem je cosi mezi progresivním, power a temnějším heavy metalem. Občas se vynoří hardrocková přístupnost, jindy se hudba ponoří do téměř doomového zpomalení. A potom přijde třeba úplně jiná nálada. Tahle deska se nebojí změny, ale zároveň má dostatek citu na to, aby skladby nepůsobily jako slepenec nápadů. I proto může fungovat jako celek, nikoliv pouze jako přehlídka jednotlivých muzikantských schopností.

Už úvodní Hellfire ukáže, že tady se nebude hrát na první signální. Osmiminutová skladba se rozvíjí postupně, pracuje s náladou a nechává vyniknout jak klávesy, tak hlas. Není to úvod, který by se vás snažil okamžitě chytit pod krkem nějakým prvoplánovým refrénem. Spíš vás vtahuje dovnitř.

Godless And Wicked je proti tomu mnohem údernější. Temnější, tvrdší a agresivnější kus, který ukazuje, že Beyond Twilight rozhodně nejsou jen uhlazeným progresivním projektem pro milovníky klávesových ploch. Tady se pořádně opírá do kytar, a i hlas dostává ostřejší podobu. Nutno poznamenat osobní rovinu, že tohle byla skladba, která mě kdysi do nahrávky natáhla. Dneska mi právě proto docela vyčnívá a považuji ji za suverénně nejsilnější písničku alba. Ale postupný poslech celého alba je důležitější než vytahování solitérů.

Zajímavá je také textová stránka. The Devil's Hall Of Fame není deskou, která by si vystačila s klasickými metalovými obrazy temnoty, démonů a podobných propriet. Celé album pracuje s temnějšími filozofickými a psychologickými tématy. Koncept se dotýká člověka, jeho vlastní mysli a postupného ztrácení kontaktu s realitou. Objevují se otázky náboženství, společnosti, materialismu nebo technologické budoucnosti. Je to tedy další vrstva, která vysvětluje, proč hudba působí tak zvláštně a neklidně. Tuto rovinu skvěle otvírá začátek nahrávky, kdy se „uživatel“ snaží hacknout svůj mozek, aby postoupil na další úroveň. Alespoň tak jsem to pochopil.

Není to deska jednoduchá na vstřebání. Přesto není úplně protivná, ačkoliv vyžaduje jisté nalazení vlastního přijímání. Progresivní metal někdy sklouzne k tomu, že se před posluchačem začne předvádět. Tady mám ale pocit, že jednotlivé změny, klávesové vrstvy, kytarové výpady i vokální experimenty mají své místo. Nahrávka je navíc zajímavá i z historického pohledu. Je to debut de facto nové kapely Beyond Twilight a zároveň jediná jejich deska s Jørnem Landem. Pozdější album Section X vyšlo až v roce 2005 a kapela se vydala zase trochu jiným směrem.

Pokud vás k poslechu přivede jméno Jørna Landeho, dostanete mnohem víc než další ukázku jeho zpěvu. Pokud vás přivede progresivní metal, narazíte na desku, která sice využívá všechny jeho tradiční prostředky, ale nenechává se jimi spoutat. A pokud vás láká temná atmosféra, podivné nálady a hudba, která má ambici vytvořit vlastní svět, potom je The Devil's Hall Of Fame rozhodně album, které stojí za připomenutí.