Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsme zpátky v Polsku a po čase také zpátky u Pagan Records, u kterých jsme už v minulosti ulovili moc zajímavé nahrávky. Jako například Kły, kteří to po čtyřech rychlých albech v roce 2022 zapíchli. Škoda. Ale jestli je to navěky, čert ví... Každopádně zrovna pro příznivce této grupky je tady nová možnost, jak si znovu povyrazit. Respektive z ruin Kły se vyprofilovali bez|kres. A ti jako takoví rezignovali na metal ve svém tvrdším jádru i ten experimentální, a dali se cestou minimalistického post punku. Tam, kde se Kły částečně taky zdržovali se dnes bez|kres cítí jako doma. Říkejme tomu coldwave, darkwave, strohá gotika na půl žerdi, nazývejme to různě, ale bez|kres hrají vystínovaný bigbít, kde se nestojí o barevnost. Děje se toho jen minimum a o tom to je. Informací kolem je taky pomálu, ale vyčíst se z toho všeho něco dá.

Idea vzniku bez|kres spadá už do roku 2006, ale tenkrát u ní také zůstalo. Až v roce 2022 se ukázalo, že bude dobré tuhle ideu proměnit ve skutečné zvuky, vokály a malé temné dostavení o více skladbách. A tak tu po třech letech máme debutové album o šesti chodech. Do tmy zabořené a jako psí čumák studené album, které je zdánlivě nesmělé, ale má v sobě kus provokativní povahy. Jak už to u těchto polských kapel bývá. Je to tam zase, jen v jiném rozlišení. Tady v ryze skromném, minimálním. bez|kres ale nakonec ukážou, že jim melodicky vyprovodit jejich strohé, basující já, není cizí. Člověk tomu ale musí dát čas a prostor. Protože zrovna ten se na tomto albu moc nenabízí. Vše je stísněné a vše jako by se dělo právě teď, v jednom pokoji a v jednom vidění. Rozmrzele zachmuřeném a lehce odcizeném.

A protože mám rád polské spolky, které posílají metal různým směrem a zároveň jsem si v mládí vyzobal kus gotikou stříklého bigbítu a on se mi dostal pod kůži, po prvním poslechu na bandcampu Pagan Records už se nakupovalo. Nemyslím si, že bez|kres úplně rozumím, ale tady hrají roli ty nuance a vjemy, které když se objeví, tak se dostaví zvláštní pocit, kdy se člověk dostane tak blízko, až si najednou myslí, že je tam, kde má být. A nemusí vědět nic, jen si domýšlet. Stačí to cítit. bez|kres jsou v některých momentech postpunková klasika, někdy až tuctová, ale mají v sobě jisté čaro. Nemůžou zaujmout jinak než minimálně, alespoň když se na začátku teprve rozdávají karty. A tak se potom hledá v tom málu. Nebo hledá... ono to přichází samo.

A je trochu blbost říkat, že poslechy to celé nějak roste. Tady neroste nic. Vše je v takovém divném polostínu, někdy to může lézt až na nervy a chce to dávku porozumění. Zrovna v tom porozumění a v souznění s těsností prostoru bez|kres to je. Basa je vytažená, kolem jen kreslí další struny, ale ten postpunkový kokon nejde rozplést. Není co, jenom jej pozorujme. Ve snech, po tmě, někde na noční ulici, v iluzích... třeba tak. bez|kres jsou živi v poloprázdnu, ale přitom jsou docela sdílní. Jen se omezí na pár frází. A pak je tu vokál. Teda spíš průvodce než zpěvák. Další zvuk ve strohém nastavení kapely. Rozhodně ale nejvíc dramatický společník v tom studeném úboru bez|kres. Tohle je i není bezkrevné album, záleží kdo si v tom najde to své. Já snad něco našel.