Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bigelf - Cheat the Gallows

BigelfCheat the Gallows

Michal Z23.1.2010
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Přehráli se vám progresivní rockové pecky ze 70. let? Nechcete si ještě více ošoupat obaly od ohraných vinylů nebo cédéček? Bigelf je v mých očích více než přijatelná volba. Cylindry na hlavu a marš do ulic.

Vnitřní potřeba mě hnala poohlédnout se po kvalitní rockové kapele a do oka mi padli retro rockeři Bigelf. Faktem, díky kterému jsem si k nim našel cestu, byla role předskokana na tour Dream Theater, což je po dlouhých letech existence zviditelnilo. Soubor neprodukuje nic přehnaně originálního, hojně se tito Američani přehrabují v rozlehlém skladišti, kde se povalují kvanta vlivů od Uriah Heep, Alice Coopera, Franka Zappy, Black Sabbath, King Crimson, Led Zeppelin, Pink Floyd, Jethro Tull. Mohl bych donekonečna pokračovat a stejně by seznam nebyl ani zdaleka kompletní. Nazval bych to pojmem komplexní retro.

 

Z drážek alba se doslova nekontrolovaným proudem řine monstrózní sebevědomý slepenec, který uchvátí a vynutí si absolutní ponoření se do hudby dávných dob. Podstata Bigelf je stejná jako u zmíněných Dream Theater, obě kapely jsou mistry hudebních koláží. Náruč Bigelf je lidštější, přívětivější, bláznivější a hřejivě upřímná, explozivní a plná vášně z hudby samotné. Hráčské umění jest zbytečné rozebírat. Pánové své schopnosti využívají na milimetr přesně pouze pro úspěch celku, nikoliv pro marné několikaminutové a prázdné předvádění se.

 

Nástup retro regimentu na plac obstarává nekompromisní palba „Gravest Show On Earth“. Originalita a původnost nápadů téměř nulová, ale co je v dnešní době originálního? Počáteční příliv hudebních motivů, zvuků a jejich poslepování do funkčního celku je značně návykové a řekl bych svým způsobem i čerstvé. Absolutní sebevědomí celé kapely, teatrálnost a velká gesta létající vzduchem. Charismatický vokál Damona Foxe je pro daný typ hudby vhodný a jen umocňuje už tak šťavnatě plný dojem z hudby. Bohatost aranží je nekonečná, často do sebe naráží kytary s dechy a smyčci, až před sebou vidíte celý big band, hrající strhující gradující marš. Chemie sedmdesátek se rozbíhá naplno a Bigelf navždy do kůže vypalují svůj vzorec.

 

Naprosto spolehlivě se s „Blackball“ teleportuji do raných Uriah Heep nadopovaných Black Sabbath. Refrény se nakažlivě zakusují do tkání. Co více si přát, hostina zdárně pokračuje. Geniální postupy 60. a 70. let fungují dodnes naplno, a pokud se správně uchopí, lze s nimi být dobrý a umělecky nemrtvý. Gradace a dynamičnost spojená s promyšlenou konstrukcí skladby je výjimečná, ke konci je rozmělněná nápaditým preludováním a závěrečný bigbandový vrchol je lesklým hřebem. Tolik slasti co se na mne hrne díky poslechu už úvodem alba, se v dnešní době téměř nevidí. „Money, It's Pure Evil“ je nádherná jemná baladická skladba, která v sobě nese křehkou něhu společně s elektrizujícím nábojem. Instrumentální a skladatelské vlohy opět budí v mé oposlouchané duši velký respekt a uznání. Možný návod pro mnoho dinosaurů jak vybruslit ze svého ploužákového údělu. Začít dělat hudbu srdcem a ne s pohledem na aktuální výpisy z tenčících se účtů, byť chápu, že s vyschlým pramenem inspirace to už nikdy nepůjde.

 

Sabatovský mohutný nájezd „The Evils Of Rock & Roll“ stíná naléhavostí náhrobky dávno zbytečných retro rockových kapel. Feeling a duch doby je vyvolán náležitě, bez pachuti a závad. Není čas si uvědomit, že už to tady jednou bylo. V této skladbě dochází ke krásnému propojení Black Sabbath, Uriah Heep a chcete-li Deep Purple. V předchozích skladbách už bylo ke slyšení několikero delších, nikoliv únavných kytarových sól, což se opakuje i zde. Do dění se často zapojuje i Damon se svými patinovými nástroji a vyvolá uvěřitelně ducha dávné doby přející progresivnímu rocku. „No Parachute“ vpravuje do děje klidnými náladami Pink Floyd, které se pomalou, klidnou plavbou dostanou k archaicky znějícím vyhrávkám, které Damon čaruje ze svých mašin, kde je jedničkám a nulám vstup zakázán. V podstatě jednoduchá skladba, ale znovu ji nad průměrem drží aranžérská vytříbenost a kvalita interpretování dávných schémat. Klidná a procítěná je i „The Game“, u níž o bohatosti aranží netřeba dále ztrácet slov. „Superstar“ jednoduchá, Kiss nasáklá skočná skladba se chvílemi převaluje v progu, ale stejně skončí u repetitivního chytlavého motivu a refrénu. Optimistická hravá píseň, ale příliš nebaví.

 

Album naštěstí pokračuje neúprosným závodem „Race With Time“ a přestože si čas nepodmaníme a nenaučíme se ho ohýbat ku prospěchu svému, hodlám se nechat omývat a obrušovat Cheat The Gallows do konce svého. Psycho intro skladby nás předá opět laskavým floydovským náladám, tak jemným a přesto silným. Tyto nálady nám brzy rozstřelí uriášovské čítankové motivy. Vše je do sebe bezešvě pospojováno. Skladba postupně nabírá na mocnosti až po maximální hranice a k tomu si zve kapku psychedelie. Ta se dostatečně prosakuje do skladby „Hydra“. Další z eruptivních spojení Jethro Tull, Uriah Heep spolu s představiteli progu 70. let. Nadšení a radost z hudby po celý poslech přetrvává a nekonečně opakované náslechy alba stále více a více přitahují.

 

Závěr alba obstarává nejrozsáhlejší skladba celé kolekce „Counting Sheep“. Zde je k nalezení vše, s čím se na albu pracuje, ale až tady se podařil celý balast inspirací nevěšet na jeden monumentální pomník. Nikam se příliš nepospíchá, důraz je kladen na dokonalé vykreslení nálad a pocitů. Zde na mě opět promlouvají floydovské variace a divadýlko Alice Coopera. Trocha kosmického abstraktna a šumu prosvítá, ale je bryskně přehlušeno big bandem. Civilnost ruku v ruce s bohatostí výrazovou i skladatelskou opět slaví vítězství. Tato velkoformátová koláž je symfonie a oslava rocku, který si ve své retro podobě zaslouží pozornost, byť se v podstatě jedná o kopii předloh, jen dobře uchopenou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky