Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Billie Eilish je v západním světě jednou z nejvýraznějších dospívajících hvězd nového popového období. Nového nikterak z hlediska nějakého zásadního posunu v hudebním vnímání, nýbrž nového z pohledu transparentnosti interpreta a přístupu k němu. Stejně jako Adele, Grimes či Halsey je Billie umělkyní, která budí dojem, že mezi ní a posluchačem zmizela pomyslná membrána oddělující člověka z masa a kostí od efemérního umělce. Již to není hudebnice, kterou lze vidět jednou za čas v televizi v pětiminutovém vstupu, kde odříkává naučené fráze, nýbrž osobou permanentně komunikující skrze stejné prostředky, jaké používají její fanoušci. Se svým bratrem vytváří duo stojící za autorstvím veškerých svých písní, což je další zásadní element proměny popové tvorby. Od doby, kdy za písněmi dospívajících interpretů již nestojí dospělí hitmakeři, kteří do nich sami promítají svoje vzpomínky na krásy a rozmary mládí, nýbrž si je vytváří přímo ti mladí interpreti, se dosavadní rozjásaný popík ze střední najednou zanořil do znepokojivě temných odstínů. Dospívání totiž ve skutečnosti není roztančená tělocvična plná krásných lidí se sluncem v duši, nýbrž často nejistota, nedůvěra, samota a odcizení. První deska Billie Eilish When We All Fall Asleep, Where Do We Go? působí v této své znepokojivosti upřímně a není divu, že se na ni dokázalo napojit tolik lidí jejího věku strádajících ve zmateném těle na zmatené planetě. Co nyní ale s velkou holkou, jejíž dosavadní kariéra byla postavená na tom, že je stále trochu dítě?

Její druhé a zatím poslední album Happier Than Ever zní ve své snaze o dospělost a utlumenost až jako hysterická snaha říct, že ona, dosavadní mladistvá celebrita, nezopakuje tu chybu jako předchůdci, neurve se ze řetězu a nezačne řádit jak slepice s useklou hlavou. Naopak, teď je hrozně dospělá ženská, má ráda svůj klid, večer tichej drink, jazz z gramofonu, západy slunce, hru na klavír a půlnoční plavání v bazénu. Na hlavu si tak nasadila blonďatou paruku, místo obvyklé teplákovky obsadila šaty s volánky a představila se jako nejsrovnanější člověk na světě. A deska se to snaží odrážet. Eilish se svým bratrem Finneasem O'Connellem (který víceméně stojí za veškerou hudební složkou) se i tentokrát snaží o co nejutlumenější projev, jak instrumentální, tak vokální, nicméně nyní na to jdou podstatně analogověji (rozuměj, že jsou za tím vidět živé nástroje) a s notnou dávkou pastiše. Najdeme zde samozřejmě i elektronické fláky s povědomou rytmikou a ikonicky unaveným vokálem (Therefore I Am či Oxytoxin), ale větší část alba okupují exkurze do jazzu, country, bluesu či pop-rocku. To všechno v minimalistickém DIY duchu.

Ok, krom toho, že to opět nemá nějaký ucelený hudební koncept, na což žehrá Lomikar u popových desek prakticky neustále, v čem by měl být problém? Problém je v tom, že Billie Eilish není natolik versatilní zpěvačkou jakou si myslí, že je. Aplikace jejího jasně rozpoznatelného projevu na klasičtější hudební žánry odhaluje její pěvecké limity, protože tím chca nechca vstupuje do světů, kde vládnou bohyně jinačího charakteru. Eilish byla prvotřídní vládkyní svého temného světa spánkových deprivací, prázdných pokojů a nekonečných nocí. Její hlas s ním není jen spojený, ale přímo jej spoluvytváří. V něm je bezchybná, jeho je bohyní. Když z něj ale vyjde ven, působí často vypadle z hnízda. Všechno, co pak mimo něj dělá, už se prostě někdy dělo pod někým jiným a ona tu je jen na návštěvě. Kdykoli si sice může třeba vesele zakalit s místňákama, jedním z nich se nikdy nestane. Mimo jiné i tím jak mimo svůj hudební svět odhaluje, že nemá zas tak zajímavý hlas, pokud se pokouší o klasický zpěv. 

Zpěvaččin emblematický pomalu tažený vokál budící dojem takových těch dvou tří slov, které vám řekne spolunocležnice během krátké doby polobdělosti, když se zpod ní snažíte vytáhnout ruku (například jméno souseda), je ideální společník do osamělého hotelového pokoje, když se vám cross-indikují prášky. Když se ale na této desce ve folkové písni Your Power zbavuje posledních dávek cynismu a pouští se do zranitelných hlasových výšek, největšího uznání, co ode mě získá, je, že tady už zpívá skoro tak dobře jako Agnes Obel. Jenomže samotnou Agnes mám ve složce s hudbou jen o písmeno výše, tak proč se tu zdržovat s pouhým tovaryšem.

Přehnaně dospělou masku zpěvačky docela dobře ilustrují texty, které jsou vtipné a rafinované, mají v sobě často sympatickou dávku cynismu a arogantního světaznalství. Například když v písni NDA se zmiňuje jak potom, co zakalila s nějakým klukem, mu dala podepsat smlouvu o mlčenlivosti. V mnoha z nich se zpěvačka vyznává z toho, co všechno nechává za sebou a jak se stává novou persónou. Jenomže s trochou pátrání po souvislostech se dostaneme k tomu, že se spíše prostě normálně vypisuje z klasického ztroskotaného teen vztahu, který měla s nějakým starším rappujícím hochem, který asi teď někde dost drkotá zubama, kdykoli mu pod oknem zaparkuje auto. Takže ono možná vlastně ani nejde o nějakou novou kapitolu hudebnice, nýbrž o potřebu udělat tlustou čáru za nezdařenou první láskou. 

Kvůli tomu, že Happier Than Ever není zrovna kdovíjaké album, není nutné přestat mít Billie rád. Vlastně dává smysl, že po těch šesti divokých letech, s nástupem dospělosti a mnohých očekáváních, kam se nadále osobnostně i hudebně vydá, se uchýlila k prostým písničkám a nesnažila se lézt po vlastních zádech. Stejně tak to ale není důvod k nekritičnosti. Happier Than Ever bude časem ilustrativní deskou jednoho období zpěvaččina života, stejně tak pro mnohé polštářkem, ze kterého si budou vybírat po jehličce písní, které se jim zkrátka budou líbit. Vyšší ambice nemá, stejně jako nemá jakýkoli přesah za osobnost Billie Eilish.