Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Šest let. Tak dlouho nevylezlo nic z červí díry jménem Black Sheep Wall, která je mezi námi od roku 2006. Když byste si najeli na profil této kalifornské kapely na Encyclopedia Metallum a podívali se na pasáž pojednávající o tématech textů, přečetli byste si milou sbírku depression, self-hatred, negativity, pessimism, nihilism. Nemůže být pochyb o tom, že BSW jsou miláčci a songy o lásce a přátelství do jejich repertoáru nepatří, čemuž se podřizuje všechno ostatní. Poslech byl vždycky tryzna a nic na tom nemění ani nejnovější deska.

Kapela má za sebou období u francouzského vydavatele Season of Mist, kde v roce 2012 vydala hned svou druhou desku No Matter Where It Ends, kterou bych přirovnal k operaci střev bez narkózy. Nicméně doporučuju zkusit. O rok později vyšlo dvacetiminutové EP It Begins Again a z další dva roky třetí řadovka rozkošného názvu I’m Going To Kill Myself s ještě rozkošnějším obalem (jukněte ZDE). A pak byl klid. Smlouva u SOM nejspíš skončila, v sestavě se trochu větralo a letos v únoru vylezla ven čtvrtá řadovka Songs for the Enamel Queen s velmi efektním obalem a vymazlenými vinylovými edicemi, o jejichž vydání se postaral zámořský mladý mini-label Silent Pendulum Records. Stojí za povšimnutí, že k dispozici je pět barevných variací gramodesek, k tomu na Sludgelord Records vydaný šum-svistu na kazetě, ale žádné cédéčko. Taková je prostě doba.

Jak je na tom obsah? Asi bych měl ještě uvést, že BSW hrají takový hodně nepřístupný sludge metal, někde se dá dohledat post-hardcore (to díky zpěvákovi-řvounovi), a taky už jsem v souvislosti s podobnou muzikou viděl spojení noise metal (třeba v kontextu Will Haven). Přeberte si to, jak chcete, prakticky se budeme bavit o tom, že muzika téhle kapely vždycky měla jít proti srsti a jde proti ní i tentokrát. Volí k tomu dostupné prostředky, z nichž některé jsou zcela na místě v rámci umělecké licence, a další jsou pro mě za hranou. Třeba zvuk. Není pěkný, asi ani neměl být pěkný a měl bolet čistě od nátury. A taky že bolí. Na místě je vlastně jediná otázka, a to zda je ještě horší než posledně (v roce 2015 na albu I’m Going To Kill Myself), což asi není, protože minule to byla děsná hrůza. Vlastně asi to nejlepší, ale zdaleka ne dobré, se odehrálo v roce 2012 na desce No Matter Where It Ends a od té doby to jde z kopce.

Co naopak z kopce nejde, je vynalézavost kapely, protože jestli ještě v roce 2012 před sebou tihle mladíci hrnuli docela všední a unylou blátivou kouli, tak o tři roky později už bylo slyšet, že k týrání posluchače přistupují mnohem sofistikovaněji. Rytmický chaos, kterému slušně sekundovala hlasová i sonická tryzna, doznal jednoznačného posunu a kapela rozjela svou ofenzivu proti posluchači mnohem rafinovaněji. A v důsledku i účinněji. Ostatně dát si první tři téměř desetiminutové songy a završit to finální, čtvrtou skladbou Metallica s délkou přesahující půl hodiny, je svým způsobem psychiatrická diagnóza. Což tedy náleží k minulému albu.

Dlouhé songy jsou trendem i tentokrát, byť zdaleka nedosahují závratných délek. Deska je vůbec zajímavě poskládaná - proti sobě stojí tři kratší věci na pár minut s klipovou a na poměry kapely závratně rychlou skladbou Human Shaped Hole, a čtyři další věci všechny přes deset minut. Neztratit se v těch delších dá docela zabrat a třeba ve dvojici Ren a Mr. Gon je to už chvilkama na mašli. Dlouhé kompozice mají v duchu kapelních tradic složitou strukturu a některé pasáže, ač by měly tvořit jeden celek, jdou spíš proti sobě. Po drsné kytarové brusce následuje hlasová přestřelka, v níž nástroje spíš jen ladí formu na další mač, pak přijde zvláštně lehké pohoupání, do toho hlas na hranici sebepoškozování, a tak pořád dokola. Nevím a nechci soudit, jestli tvořit tenhle chaos patří k největším kratochvílím BSW, ale troufnu si tvrdit, že ano. Na desce se nic neděje jednoduše, lineárně, všechny příběhy jsou zpřeházené, rytmus nejednoznačný, struktura zamotaná. Udržet pozornost znamená zadělat si na střevní potíže, ale svým způsobem je to síla, která se těžko vypíná. Zkuste to TADY, máte-li třináct imnut čas.

Songs for the Enamel Queen je v tomhle slušná očista a zkouška zdatnosti pro otrlého posluchače. Nic nejde snadno, nic se neděje přirozeně a když už budete mít pocit, že jste se chytli, dostanete hned vzápětí motykou do hlavy. Pravda, není to poslech na každý den a když už jeden takový poctivý dáte, dvakrát tak dlouho budete potřebovat jenom ticho. Aspoň si ho naučíte považovat.