Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Black Tusk - T.C.B.T.

Black TuskT.C.B.T.

Jirka D.25.9.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Na novém albu Black Tusk nepřekvapují vůbec ničím, což může být dobrá i špatná zpráva současně.

Asi máte taky několik oblíbených kapel, které sice neřadíte do svého prvního sledu, ale jejichž desky si občas poslechnete a minimálně chvíli po vydání s nimi strávíte pár společných poslechů. Přiznám, že Black Tusk jsou pro mě přesně takovou kapelou - nikdy pro mě nebyli žánrovou špičkou a můj zájem o ně je spíš taková forma sympatie než obdiv k něčemu hudebně skutečně velkému. Proč to?

 

Kylesa pochází z města Savannah ve státě Georgie a začala fungovat v roce 2001. Black Tusk pochází z města Savannah ve státě Georgie a začali fungovat v roce 2005. Náhoda? Na náhody nevěřím. Trochu jednoduchá zkratka? Možná ano, ale třeba na tom něco bude.

 

Black Tusk band

 

T.C.B.T. je v pořadí pátá deska Black Tusk a znamená asi tolik, abyste si dávali bacha na BT (take care of...). Při letmém pohledu jde o standardní desku ve všech ohledech - délka kolem 40 minut, 12 skladeb kolem tří až čtyř minut s jedním nesmyslným intrem, hudebně žádné experimenty a odbočky mimo. K tomu dost nezajímavý obal a bohužel klasicky nahulený zvuk, protože má pořád někdo dojem, že je to tak dobře. Není.

 

To hlavní, co na tomto albu v dobrém zaujme, je jeho absolutní nasazení a tempo, které začne diktovat první regulérní skladba Closed Eye a v němž se dlouho nepoleví. Prakticky do konce desky. Ano, je to stále stejný recept a křížovka s předvyplněnou tajenkou, ale současně i velmi dobře zvládnuté řemeslo, které má svou nepopiratelnou váhu. V mnoha momentech jde o starou Kylesu a v mnoha momentech mi to přijde zajímavější než Kylesa ve své závěrečné fázi. Muzika BT je v tomto ohledu naprosto přímočará, punkově drzá, ale současně zuby nehty se držící zažitých pravidel a modelů. Je totiž zcela jasně vidět, že jakmile BT zkusí přijít se skladatelsky složitějším kusem a skladbu natahují k pěti minutám (Scalped), na povrch slyšitelně vyplouvají limity a kapela atakuje především své vlastní umělecké hranice. Logicky se hned následně vrací s čistým průplachem hlavy Ghosts Roam, což je takový typický představitel jejich aktuální formy.

 

 

Sám sebe jsem se při poslechu této desky musel ptát, jak můžou BT vydržet celou desku v podstatě s pořád stejným materiálem, a především jak je možné, že to snesu já osobně. Odpověď? Nejsem si úplně jistý. Za sebe můžu říct akorát tolik, že poslech T.C.B.T. jsem omezil na chvíle intelektuálního vyčerpání a na služební cesty do auta, kde všechno funguje dobře. V ten moment zaujme i jinde snadno přehlédnutelná kytarová vyhrávka v Never Ending Daymare, kterou by si Baroness nedali ani na album rarit a demáčů, ale tady mi přišla v pohodě.

 

Čistě pro klid duše jsem novinku přehrál současně i se staršími deskami, především s tou dva roky starou, a bez obalu řečeno mě nic hlubokého nenapadlo. Black Tusk si prostě jedou pořád to svoje. Umím si představit, že si při podobné muzice někde vytřepu starosti z hlavy, ale tím seznam přidaných hodnot končí. T.C.B.T. je kapelní standard, který můžu mít rád a můžu s ním v pohodě žít. Anebo taky nemusím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky