Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blood Abscission - II

Blood AbscissionII

Sorgh28.4.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: pc
VERDIKT: Melodický black nakažený post-metalovou náladou toho moc nedává. Možná osloví nenáročné snílky, ale větší ambice nemá. Poslech je šlapáním zelí na místě místo dobrodružné výpravy za poznáním.

Poslední dobou si hledím starých hodnot a spíš se vracím k hudebním klasikám. Digitální promo z Debemur Morti mě však přimělo pohlédnou do očí chladné, blackmetalové bestii Blood Abscission. Ustájení v této salaši by mělo znamenat určitou jistotu kvality, a tak nelením a poslouchám.


K seznámení s kapelou chybí pozvánka, ani životopis poštou nedošel. Není tedy moc co říct, protože kapela na promo kálí a zachovává mlčení. Nevím, kdo to je, odkud jsou, nevím lautr nic. Můžeme se bez informačních vlivů ponořit do hudby samé a udělat si nezkalený obrázek. Navést nás mohou zajímavé obaly jejich desek, které zavání industriálním randálem a špínou. Může to být ale i slepá nápověda. O hudbě by se v tomto případě dalo mluvit dlouho a stačilo by vypůjčit si k tomu fragmenty z jiných článků. Ano, na dvojce najdeme bohužel poměrně málo věcí, které by stály za zmínku. Nabízí se tak dodržet stejný informační minimalismus, který kapela používá při komunikaci, při pojmenovávání skladeb, alb…


Tedy II, dvojka. Album začíná velmi syrově, úvodní riff nastavuje laťku vysoko a naznačuje, že půjde o nekompromisní nářez v nejlepším blackmetalovém duchu. Žádné velké umění, ale srdíčko a touha po hudebním holokaustu. Škoda, že to tak ve skutečnosti není. Strohý jazyk brzy ztrácí vládu nad průběhem událostí a již během první, přes dvanáct minut dlouhé skladby do ní začínají prorůstat šlahouny melodického býlí. Nezní to sice nějak zvlášť špatně, ale těžko se smiřuji s tak rychlou kapitulací tvrdé skořápky.


Ona to není až taková tragédie, do konzistence teplého másla má album daleko. Devastující pasáže jsou jako pojištovák, vyhodíte dveřmi – vleze oknem. Tvoří pevné piloty, o které se můžeme ve slabších momentech opřít. Můžeme se na ně těšit během planého preludování, kterého je na albu bohužel taky dost. Nejsilnějším zážitkem pro mě byl ostrý začátek, který zatopil pod kotlem, a i když nepředvedl nic světoborného, tak to byl pravověrný black. Už jen jeho stín zahlédneme v kapitolách následujících, ale tady spíš posluhuje ostatním vlivům. Postupně tak přicházím na to, jak je album slabé. V prvé řadě mu chybí silné nápady. Většinu času se motáme mezi několika opakujícími se akordy, ze kterých se daří splácat jakous takous atmosféru, ale ta se rychle rozplývá a čeká na podporu zezadu. Nápady nepřichází, a tak se motivy natahují, nabírají tvar laciného post-metalového dojáku hledajíc východisko z nouze. Do melodických pasáží krákorá stylově přísný vokál, kterému se nedá nic vytknout.


Zpočátku jsem celou situaci neviděl tak černě. Tvrdá řežba se střídala s měkčími, atmosférickými plochami, které albu nepokrytě vládnou. Vše jsem strávil bez větších problémů, ale nakonec jsem skončil tak, že doposlouchat skladbu se zdálo být těžkou trýzní. Poslech přestal být cestou a stal se šlapáním zelí na místě. Na to už nechci plýtvat časem.

 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky